(ČZ 51/2025) Je tu však naděje, že jsou Vánoce každý rok a pokud Pán Bůh dá a budeme tu ještě, máme znova naději a šanci, že tentokrát to přijde.
Harmonie není něco samozřejmého. Dokonce bych moc ráda předstírala, že každé Vánoce se dostaví posvěcená harmonie. Každý z nás zná Vánoce, kdy se vůbec nic nepovede. Nejen že se připálí maso, nebo rohlíčky, ale i lidské vztahy. Převládne nervozita, to, na co se člověk tak dlouho těšil, je vepsí. Nejtěžší je překonávat tyhle chvíle, kdy člověk sám najednou cítí, že se nedostal tam, kam chtěl. Nedostavilo se to, na co se několik měsíců těšil a připravoval. Musí se strašně snažit přemáhat vlastní mrzutost, a to jsou potom nejtěžší chvíle. Taky se mi to stalo, samozřejmě. Pokud se to stane mně samotné, tak se snažím s tím nemrzet okolí, neotravovat a nekazit Vánoce ostatním. Pokud se to stane obecně, nastane taková nálada, potom je lepší si zalézt a říct si: „Dobře, dneska ne, ale zítra bude líp.“ A ono se to dostaví. Ale je mi vždycky líto zmarněné příležitosti i toho, že jsem Vánoce neprožila, jak jsem si přála. Zase je tu však naděje, že jsou každý rok a pokud Pán Bůh dá a budem tu ještě, máme znova naději a šanci, že tentokrát to přijde. A je třeba se na ně lépe vnitřně připravit a počítat i s tím, že ne všechno bude hrát do krásné pohody a do ruky. Je tu naděje, že kdo neudrží náladu na uzdě a druhých se dotkne, naučí se najít cestu k omluvě a odpuštění. To pak nebude jen automatické a povrchní, ale vybojované, opravdové?
Nemohu ovšem druhého naučit, aby se omluvil, mohu to naučit jen sebe sama. Pro mě osobně omluva, když něco provedu, není nic těžkého. Musela jsem se k tomu ovšem také propracovat. Někdy si člověk řekne „Ne, já se neomluvím, a proč, oni jsou taky vinní, oni se také neomluvili“, a už začíná řetěz nedorozumění. Není dobré, když si budu myslet, že pokud se druhý neomluvil, tak já se taky neomluvím. Odtud pak pramení všechny neshody a hádky a války. Všichni trvají na svém. Někdo to prolomit musí, ten řetěz, osobní zablokování. Ale to už jsem se naučila. Jakmile něco provedu, musím si sama sobě přiznat, že jsem to nezvládla a omluva je samozřejmá.
Mě to učí můj chlapeček. Když něco provede, – a on to většinou neudělá úmyslně – něco mu upadne na zem, protože má nešikovné ručičky, a rozbije se to, tak samozřejmě křičím: „Cos to udělal, tady jsi zas něco zničil! Nemám tolik peněz, nemůžu ti pořád kupovat něco nového!“ On, jak tak koktá, se vždycky nadechne a říká „Mmmmammminko pppprosím tě ooodpusť mi to, já jsem to neudělal schválně.“ A já v tu chvíli vidím úsilí toho človíčka, který to neudělal schválně, a který se nakonec první omluví i za to, co neudělal. A tak mě učí znovu a znovu si říct: „Bože můj, to je ale učitel, ten má v sobě pokory a toho všeho tolik, že by to mohl rozdávat nám všem.“
Možná, že bych ho mohla někde jako učitele vystavit a my všichni bychom k němu chodili. Každý z nás to trošku potřebuje.
Vyšlo v knize Petra Hořce a Olgy Nytrové „Herecké svátky“, Praha 1997 – redakčně kráceno
Táňa Fischerová (* 1947, † 2019), herečka, moderátorka, spisovatelka, bývalá poslankyně Parlamentu ČR. Hrála v Činoherním klubu, v Divadle Jiřího Wolkera a hostovala v dalších divadlech. Hrála ve filmech A. Máši, J. Jireše, K. Kachyni, například Hanele, Prodloužený čas nebo společně s Petrem Čepkem ve filmu Hotel pro cizince. Jedním z jejích posledních filmů byl snímek Operace Silver A režiséra Jiřího Stracha. Nositelka Ceny Křišťálové růže za umělecký přednes a Ocenění kategorie sociální práce FF UK za sociální aktivity. Byla členkou mnoha sdružení a autorkou sedmi knih, např. Lydiiny dveře (1994), Bílý den a jiné příběhy (1999).
Ilustrace: Obálka knihy
Český zápas č. 51 z 21. 12.2025
