(ČZ 51/2025) Každý rok si uvědomím, že betlém není výstava nehybných postaviček, ale spíš malý svět, do kterého se vkrádají všechny lidské povahy...
Každý rok se u nás doma opakuje stejná scéna: když po usilovném hledání a šťastném nalezení otevřu krabici s betlémem po maminčině prabábě z Jablunkova, okamžitě mi je jasné, že se dívám nikoli na skupinku figurek svaté rodiny z lipového dřeva, nýbrž na své staré známé.
Josefa poznám okamžitě: v očích má radost, ale zároveň i ty praktické obavy muže, který ví, že svět je složitější, než se zpívá v koledách. Jestli je někdo v betlému opravdový realista, pak je to on. Bohužel přišel před lety v krabici o svůj dřevěný plášť (šel mu sundat a já to vždycky moc ráda dělala) a od té doby stojí trochu nakřivo, jako by se zlobil: „Já to vždycky říkal, že ty krabice jsou příliš malé!“
Panna Maria je přesným opakem. I po letech ji zastihnete vždy v klidu a míru; má v sobě ten zvláštní pokoj, který mají pouze lidé a postavy, jež vědí své a nepotřebují o tom diskutovat. Ačkoli jsem ji každoročně stavěla na stejné místo, zdálo se mi, že si vždy umí najít trošku jiný úhel světla – tak, aby to její krásu vystihlo a podtrhlo.
A pak tu máme Jezulátko, které – jak se na nejmladšího člena domácnosti sluší – pravidelně mizí. Ne že by tu nechtělo být, to jistě ne; spíš má, podobně jako všechna batolata, sklon se přemisťovat. Jednou ho najdu ve škatulce s háčky na ozdoby, které věším na stromek, jindy zase mezi figurkami tří králů, kteří tak s překvapeným výrazem hledí směrem, kam se Jezulátko podle pravidel vůbec zatoulat nemá. Mám podezření, že Jezulátko prostě ví, že je hlavní postavou, a chce to vše trochu zdramatizovat.
Ale to opravdové dobrodružství začíná, když rozestavujete zvířata. Osel se rok co rok tváří, že chce stát jinde. A protože je to osel pravý, tvrdohlavý, pokud jej postavíte, aby se díval doleva, bude se dívat doprava. A naopak. Jednou jsem ho postavila tak, aby se díval na Jezulátko, a příští den – přísahám – se díval směrem k misce s jablky. Nejspíš doufal, že v ní objeví seno, které má tak rád. Volek je zase tvor mírný a neambiciózní; stojí tam, kam ho dáte. Vypadá trochu, jako když medituje, je nad věcí, smířený s tím, že letos bude klidně stát mimo světlo svíčky, v polostínu. Ví, že to není podstatné. Vidí zkrátka věci takové, jaké jsou, ví své – jako Marie.
A když už jsme u toho světla – největší záhadou je hvězda. Ať ji přilepíte sebelépe, stejně se během svátků trochu posune, a to způsobem, který odporuje gravitaci, fyzice i logice. Tuším, že hvězda se svým postavením řídí podle něčeho vyššího než podle našeho vkusu – jako by nám chtěla říct, že lidé sice skládají betlémy, ale dějiny skládá někdo jiný.
A tak si každý rok uvědomím, že betlém není výstava nehybných postaviček, ale spíš malý svět, do kterého se vkrádají všechny lidské povahy: radost, vzdor, obavy i naděje. A když ho večer rozsvítím, najednou je v tom koutě pokojíku všechno tak správně, že by si člověk skoro myslel, že svět – i přes všechno naklánění a přemisťování – drží pospolu přesně tak, jak má. A že k tomu občas stačí docela málo: jen dát každé figurce její vlastní kousek prostoru:-)
K. Matoušová
Foto: Pikist.com
Český zápas č. 51 z 21. 12. 2025
