V druhé neděli adventní už se nacházíme v plném proudu řeky pokání. Prostě advent je příprava na velkou návštěvu, kdy mezi nás vstoupí příběh z Betléma.
Představme si to třeba tak, že jsme nájemci ve velkém domě. A ten dům se spoustou nájemníků nějak hospodaří, předpokládají se nějaké opravy, výdaje a tak, a najednou se dozvídáme, že dům koupil hodný mecenáš, který nad ním bude držet patronát, takže nám žádné extrémní nebezpečí nehrozí, a že vyšle jako správce svého syna, aby v tom domě byl a díky jeho přítomnosti vše fungovalo hladce.
Tak ten dům může být obrazně náš svět, ale klidně také náš osobní život, a tím správcem je samozřejmě Kristus, kterého budeme vítat jako novorozeně v jesličkách. Proč to věčné opakování dávného příběhu?
Protože ten příběh má spoustu neuvěřitelných až nesmyslných epizod, které se nám mohou stát oporou a pokladem. Ale abychom se tomu mohli otevřít, je třeba se připravit. A o tom je dnešní text. Příprava na Vánoce. Začínáme s Janem Křtitelem, ani ne tak buřičem, jako burcovatelem, který nás navádí k pokání a činění skutků dobra.
Nejdříve se podívejme, na koho je Jan ostrý, břitký, až skoro agresivní. Na elity národa, které se na toho bláznivého chlapíka taky přišly podívat a vyslechnout si, co jim hodlá servírovat, co je ten bláznivý prorok v kůži zač. A on na ně: „Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.“
Neřiká jim jen, aby se káli, ale aby nesli ovoce, z něhož je to patrné. Obrací se na ty, kteří mají moc. Je na ně ostrý proto, že v jejich kompetenci je mnoho rozhodnutí, která se budou týkat lidu. Aby se tedy rozhodovali dobře. Lidsky, spravedlivě, ne jen pro sebe, jak by se jim hodilo. To se nás asi úplně netýká, my té moci zas tak moc nemáme. Nás se zde spíš týká „čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“
Jak to uchopit? Když si to vztáhneme úplně jednoduše na sebe, tak můžeme říct: koukejte napravit, co jste zvorali, protože nevíte, kdy si vás Otec zavolá. Třeba za deset let a třeba zítra. Protože okamžikem našeho skonu se před námi otevírá věčnost, tedy i království nebeské.
Vzpomínám na bosse Miroslava Peltu. Šéfa českého fotbalu, předsedu fotbalové asociace České republiky. Mimochodem mnoho pro náš fotbal udělal. Bývalý fotbalista rozuměl svému řemeslu, jako šéf věděl, kde přitlačit, kde ubrat, aby mužstva fungovala. Ale moc ho semlela. Začal dávat víc těm, kteří mu přišli nadějnější, začal si uzurpovat moc nad oddíly, vždycky, když někde kráčel, kráčelo s ním jeho velké tělo a jeho velká sebespokojenost. Já si říkávala „Panečku, to je vašnosta.“ Hnedle jak ti Janem kritizovaní farizeové. Ale jeho mlýny domlely. U soudu už to nebyl panáček, shodil kus váhy, a když šel do vězení, tak už to byl normální chlápek. Jako my. Ne, že by mu to člověk přál. Ne, že by mu přál to zabloudění z dobrých cest. A Jan se do farizeů obouvá, aby je svým hukotem vrátil na ty dobré cesty. Ale je to od Jana v dobrém.
My nejsme bossové fotbalu. Ale to je jedno. Možná, že nás nějaké ty peltoviny tlačí v botě. Tak si to vyrovnejme, ty nevyrovnané cesty, ať to máme v pořádku, až předstoupíme před jesličky. Amen.
Marta Silná
Český zápas č. 49 z 7. 12. 2025
Ilustrační foto: Maranda D, Pixabay
