(ČZ 41/2025) Péče o duši v sobě někdy zahrnuje dva pojmy: péči o duši v užším smyslu slova i péči o Ducha.
Všichni bychom se měli starat o svá těla, coby chrámy naší duše. Všichni bychom se ale také měli dobře starat o svou duši, psychiku, a také o svého ducha, spiritualitu, o své lidské duchovní poslání být více lidmi, být více než přežívajícími živočichy.
To vše se týká nejen tělesně neduživých, psychicky nemocných či těch, kteří nikdy nepřekročili ani o píď svůj primitivní materialismus. Všichni bez rozdílu potřebujeme pečovat o své tělo, o svou duši i ducha - a o jejich harmonickou jednotu.
Křesťanství všeobecně je velmi zespiritualizované, ale jsou i křesťané, kteří systematicky doporučují metody, jak dobře pečovat o své tělo.
Psychické problémy se nevyhýbají ani věrným křesťanům, prostě nikomu, a své duše bychom si měli hledět dříve, než se vyčerpáme, než se nehojené problémy rozrostou. Není žádnou ostudou zajít k psychologovi, k psychoterapeutovi či k psychiatrovi, je to naopak privilegium, kterého bychom si měli vážit.
Duchovní rozměr má zhruba dva aspekty: ten kulturní a ten náboženský. Svého ducha bychom od životní všednosti měli pozvedávat na obou úrovních – dobrou kulturou a dobrou spiritualitou.
Spiritualita naší duše hraničí s Duchem s velkým D – s Duchem Božím, setkáváme se s Tím, který nám tělo, duši, ducha dal.
Péče o duši v sobě někdy zahrnuje oba tyto pojmy: péči o duši v užším smyslu slova i péči o Ducha.
Duchovní – duchovní pastýři by měli být odborníky v pomoci – v doprovázení lidí v jejich hledání a v jejich péči o ducha.
Duchovní péče má mnoho rozměrů. Ale vždy je nejzásadnější vlastní rozhodnutí: Ano, potřebuji pomoc, nestačím na to sám – ale ne, neházím zodpovědnost na druhé, vím, že je to především na mně, na mém odhodlání a výdrži a na mé ochotě naslouchat Duchu Božímu, jemnému hlasu, který nás všechny vede na dobré pastviny.
Tomáš Novák
Ilustrace: Pixabay.com
Český zápas č. 41 z 12. 10. 2025
