(ČZ40/2025) Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš. Žalm 67,6-7
Také jste se v těchto dnech při procházce venkovskou přírodou, ale třeba i městem, v úžasu zastavili a pozorovali ten každoroční podzimní zázrak? Upoutal vás pohled na větve oděné do nádherných zemitých barev, na listí odstínů červené, zlaté, hnědé, na dozrávající plody šípků, jeřabin či vinné révy, tak neodolatelné pro ptactvo, které těchto darů rádo využije v nadcházejícím nelehkém období? Všechna ta hojná úroda polí, zahrad, sadů a vinic, plody práce naší i síly matky Země znamená, že vrcholí čas sklizně a viděno z naší křesťanské perspektivy, je to také příležitost vzpomenout a vzdát díky Stvořiteli a Dárci, jenž způsobil, že se pustá a prázdná země stala prostředím přátelským životu a poskytuje nám obživu. Činíme tak zpravidla o první říjnové neděli při svátku díkůvzdání za úrodu.
Již židovské posvátné spisy výmluvně vyjadřují a opěvují Boží stvořitelskou moc a moudrost a dokládají, že projevy vděčnosti provázely i nejdůležitější ze svátků této starověké kultury, společnosti, žijící v závislosti na půdě, na cyklech přírody. Samozřejmě, vždy existovalo nebezpečí nesprávného pochopení a uchopení vztahu božství a přírodních sil, a tak tytéž posvátné spisy svědčí o obavách z modlářství, o příklonu ke kultům plodnosti a uctívání stvořených věcí, Baalů a Ašer, spíše než Stvořitele... Ano, Bible nic z toho nezakrývá a stejně tak při pozorném studiu nechá odkrýt i skutečnost, kterak byly původně zemědělské poutní svátky Pesach, Šavuot a Sukot později historizovány, eticky přeznačeny a spojeny s památkou určité události slavných dějin, Božího jednání.
Připomeňme jen, že Pesach, svátek nekvašených chlebů, vychází ze zvyku nomádských kmenů obětovat za účelem ochrany na jaře mladé jehně nebo kůzle, prvotinu ze stáda; k tomuto zvyku se patrně připojil rolnický obyčej zasvěcovat božstvu snop ječmene a jíst po sedm dní nekvašený chléb, dokud se z mouky nových žní nezískalo nové těsto. Ve zprávě knihy Exodus o vyjití lidu z Egypta se oba svátky spojily v jedinou událost a staly se znamením záchrany z egyptského otroctví. Na Pesach navazuje Svátek týdnů – Šavuot, spojený se sklizní pšenice. Po namáhavé práci při žních šlo o radostnou událost, slavenou v chrámu. Během slavnosti se přinášela oběť dvou bochníků kynutého chleba a ptáme-li se na zasazení do dějin spásného jednání – je vnímán jako připomínka darování Tóry na hoře Sinaj a předání Desatera.
Snad nejvíce vyjadřuje vděčnost za úspěšnou sklizeň třetí ze zmíněných poutních svátků, Sukot, původně rolnická slavnost vinobraní. Zemědělský rok, na jehož počátku stojí jarní Pesach a jehož první sklizeň vyjadřuje svátek Šavuot, nyní v říjnu končí. Úroda je sklizena, dřina skončila a nastává čas radosti. Významným symbolem svátku je přebývání ve stanech, ve kterých věřící jí i spí. Symbolicky si tak připomínají vyvedení z Egypta a putování pouští v provizorních obydlích.
Zmínili jsme upřímnost Bible, která i přes důkladnou redakční práci svých autorů nechává zaznít i to negativní. Tím je zde fakt, že námi sledovaná vděčnost nebyla vždy silnou stránkou izraelského národa – tak, jak to prožíváme často také my: při putování pouští si Izraelci stěžovali na nedostatek jídla a vody, na nebezpečí od Egypťanů a na obyvatele země, do které se chystali vstoupit. Ani mana, seslaná z nebe, jim nebyla dost dobrá. V těžkých dobách jim zkrátka chyběla vděčnost. A ještě větším nebezpečím, upozornil Mojžíš, je nevděk v dobách dobrých, příznivých. Takto znělo jeho prorocké varování: „Až se najíš do sytosti, až postavíš krásné domy a zabydlíš se v nich, až se tvůj skot a brav rozmnoží, až budeš mít hojnost stříbra a zlata, až se všechen tvůj majetek bude rozrůstat, pak ať se tvé srdce nepozdvihne, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha. To on tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví! … Neříkej si proto v srdci: Díky svým schopnostem a své vlastní síle jsem se takto vzmohl, ale pamatuj na Hospodina, svého Boha. Je to přece on, kdo ti dává sílu, aby ses vzmáhal, aby tak potvrdil svou smlouvu, kterou odpřisáhl tvým otcům a která platí dodnes. (Dt 8,12-18, Bible 21)
Mojžíš varoval, že nejhorší, co se Izraelcům může stát, je, že zapomenou, jak se do země zaslíbené Bohem jejich předkům dostali, jak byli vyvedeni z otroctví do svobody...
Aby se historie národa lidem skutečně vryla do paměti, do jejich srdcí, aby tento národ nikdy nepřipisoval své úspěchy sám sobě, ale aby svá vítězství, ba dokonce i samotnou svou existenci vždy připisoval něčemu vyššímu, než je on sám, měly se dějiny odehrávat znovu a znovu v každoročním cyklu svátků – uvádí v jednom svém zamyšlení před pěti lety zesnulý, známý londýnský rabín Jonathan Sacks.
Zajímavým způsobem vystihl také fenomén vyjádření díků. Touha děkovat je dle něj přímo výsledkem jistého instinktu, vlastního nám lidem. Je výrazem božské transcendence, kdysi Izraelci vyjadřované v děkovné oběti: „Když nám někdo prokáže laskavost, obdaruje nás, utěší nebo nás zachrání z nebezpečí, cítíme, že jsme mu zavázáni... Hebrejské slovo toda znamená jak ‚uznání‘, tak ‚díky‘. Často však cítíme něco víc. Není to jen pilot, kterému chceme poděkovat, když bezpečně přistaneme po nebezpečném letu; ne jen chirurg, když přežijeme operaci; nejde jen o soudce, když jsme propuštěni z vězení. Je to, jako by působila nějaká větší síla, jako by s námi jednala ruka, která pohybuje figurkami na lidské šachovnici; jako by se k nám naklonilo samotné nebe a přispěchalo nám na pomoc... Pojišťovny někdy popisují přírodní katastrofy jako ‚Boží dopuštění‘. Lidské emoce mají tendenci dělat pravý opak. Bůh je v dobrých zprávách, zázračném vysvobození, úniku z katastrofy. Tento instinkt – děkovat síle, vymykající se přirozeným okolnostem a lidskému chápání – je sám o sobě signálem transcendence. I když to není důkaz existence Boha, je to nicméně náznak něčeho hluboce duchovního v lidském srdci. Říká nám, že nejsme náhodným zřetězením sobeckých genů, které se slepě reprodukují. Naše těla mohou být produkty přírody (‚prach jsi a v prach se obrátíš‘), ale je v nás něco, co se obrací k Někomu, kdo je mimo nás: k Duši vesmíru, k božskému „Ty“, kterému děkujeme. To je to, co bylo kdysi vyjádřeno v děkovné oběti a stále je v modlitbě Hagomel...“
Uvažujme dále s rabínem Sacksem: „Vděčnost je úzce spojena s pokorou. To, co jsme a co máme, je zásluhou druhých a především Boha. Comte-Sponville dodává: Ti, kdo nejsou schopni vděčnosti, žijí nadarmo; nikdy nemohou být spokojeni, naplněni ani šťastní: nežijí, jen se připravují na život...“
Nepřipravujme se tedy na život, ale žijme ho. A děkujme. Třeba za všechny ty barevné plody lahodné nejen oku.
Klára Matoušová
Ilustrace: Unsplash/ Maja Petrić
Český zápas č. 40 z 5. 10. 2025
