(ČZ 39/2025) Jméno Václav odedávna patří ke dni 28. září. Nabízí pohled do dávné historie, v níž nacházíme kořeny naší státnosti, vzdělanosti a kultury, jež vyrůstaly na křesťanských základech.
Je to svátek církevní, ale i státní, a to díky zákonu, který schválil Parlament České republiky 9. srpna 2000 jako Den české státnosti. Ten je aktuální připomínkou knížete Václava z rodu Přemyslovců, který byl a je vnímám jako patron a ochránce české země. Je uctíván jak v církvi západní, tak i východní jako mučedník pro Krista. V církevním kalendáři katolické církve je takto připomínán v onen den po celém světě. Ve vatikánské bazilice sv. Petra má dokonce svůj oltář.
Pohled do historie je v každém čase smysluplný. O tom svědčí i úsloví: historia magistra vitae. V každé době nacházíme mnohé, kteří chtějí historii přiblížit. V našem národě to byl první nejstarší kronikář, vzdělaný děkan svatovítské kapituly Kosmas (1045-1125), od jehož úmrtí v letošním roce uplyne 900 let. Je autorem třídílné latinsky psané Kroniky české, v níž zaznamenal tradovaná bájná vyprávění, vzpomínky starých pamětníků i události, které prožíval ve svém životě. Je dobré připomenout, že v tomto podzimním čase, od 25. 9. do 23. 10., mohou návštěvníci Prahy navštívit v Zrcadlové kapli Klementina unikátní výstavu „Kronika v časech“, kde budou vystaveny jak originál Kosmovy kroniky, tak její opisy z domácích i zahraničních knihoven. Výstava chce zobrazit také to, jak onen staročeský kronikář ovlivnil obraz našich dějin od středověku po baroko.
Na Kosmase ve snaze mapovat české dějiny navázali později i další kronikáři i učení historikové: Dalimil, Václav Hájek z Libočan, Gelasius Dobner, František M. Pelcl i otec českého dějepisectví František Palacký a další. Jejich odkaz ovlivnil i spisovatele Aloise Jiráska (Staré pověsti české – 1894) a Ivana Olbrachta (Ze starých letopisů českých – 1940). Obě jmenovaná díla mají společný jmenovatel – jsou určena pro děti a mládež českou, mají vlastenecký náboj, chtějí posílit národní hrdost v časech bolestných zkoušek pro náš národ: v 90. letech 19. století to byla reakce na narůstající germanizaci, v r. 1940, ve druhém roce německé okupace pak povzbuzení a vyslovení víry ve vítězství dobra a spravedlnosti a návrat svobody. Jirásek čerpal z Kosmovy, Dalimilovy kroniky i dalších lidem tradovaných pověstí. Své dílo rozdělil do čtyř částí: Staré pověsti české, Pověsti doby křesťanské, Pověsti ze staré Prahy, Ze starobylých proroctví.
Jirásek knihu pověstí uvedl parafrází vlastní citace z Žalmu 77,6: Myslil jsem na dni staré.../Myslím na dny dávnověké, na pradávná léta – ČEP/. Olbracht svou adaptaci rozdělil do tří částí podle inspirativních zdrojů: Kosmovy kroniky, Kroniky Václava Hájka z Libočan a Kristiánovy legendy o sv. Václavu.
Obě práce, byť vzniklé s docela velkým časovým odstupem, mají společné autorské zaujetí vyprávět poutavě poetickým, archaizujícím stylem a jazykem, ukázat bohatství a krásu mateřského jazyka.
V kapitole Libušino proroctví v díle Olbrachtově se setkáváme se známým výrokem, který dle kronikáře Kosmy pronesla bájná kněžna Libuše: „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkati.“ Olbracht k tomu ještě dodává: „Vidím hrad, z něhož vzejdou dvě zlaté olivy. Jedna bude slouti Více slávy a druhá Voje útěchy.“ Jakoby zde vysvětlena etymologie dvou jmen a význam křesťanských mučedníků – Přemyslovce knížete Václava a Slavníkovce, 2. pražského biskupa, Vojtěcha.
Kníže Václav (907 – 929? – 935)
V r. 1929 bylo okázale, ba s pompou slaveno milénium připomínající skon národního světce. Moderní historické výzkumy však ukazují spíše na r. 935, tedy letošního 28. září si můžeme připomenout 1 090. výročí boleslavské vraždy knížete Václava. Václav byl synem knížete Vratislava (+921), který nastoupil na knížecí stolec po smrti svého bratra Spytihněva (+915), a jeho manželky Drahomíry. Vyrůstal s bratrem Boleslavem v péči babičky Ludmily, horlivé křesťanky, která se svým manželem Bořivojem přijala v 70. letech 9. stol. křest z rukou Metodějových. Na jejím sídle na Tetíně se mu dostalo vzdělání ve slovanském jazyce, později na Budči poznával tradici latinskou. Čas mládí a dospívání byl naplněn mocenskými spory jeho babičky Ludmily s matkou Drahomírou, který vyústil ve vraždu kněžny Ludmily najatými vrahy Tunnou a Gommonem 15. září 921. Regentkou se pak stala Drahomíra, poněvadž Václav byl považován za nezletilého. Na knížecí stolec nastoupil tedy až v r. 925.
O Václavově životě máme jen kusé zprávy. Mnohé poskytují až po Václavově smrti vzniklé legendy: 1. a 2. staroslověnská legenda, latinsky psané legendy Crescente vide Christiana a Kristiánova legenda. Václav usiloval o konsolidaci svého území, dostával se do střetů se sousedními vládci, aby získal respekt a uznání. Pak je tu zápas o uznání ze strany vladaře východofranské říše Jindřicha I. Ptáčníka (876-936), který sídlil v Sasku a toužil rozšiřovat svůj vliv a získávat nová území, zejména na území slovanských kmenů včetně Čech. Václav v r. 929 s jeho vojsky prohrál, nicméně ve snaze udržet samostatnost knížectví uzavřel smír s Jindřichem za podmínek odvádění tributu. Došlo pak k uznání jeho vlády, což bylo zpečetěno předáním hodnotného daru z rukou Jindřichových – relikvie ramena sv. Víta, jemuž v r. 930 zasvětil novou křesťanskou svatyni na Pražském hradě.
Z událostí poznáváme, že Václav byl na knížecím stolci moudrým vladařem. Mnohé z jeho počínání, zejména uzavření míru, se nelíbilo bratru Boleslavovi. A to pak vedlo 28. 9. ve Staré Boleslavi k bratrovraždě najatými vrahy u vrat kostela sv. Kosmy a Damiána, kam Václav spěchal k ranní bohoslužbě. Byl pohřben ve Staré Boleslavi, ale po třech letech nastala Boleslavem nařízená translace Václavových ostatků do Prahy...
Svatováclavská úcta
Karel IV. (1316-1378), český král a císař Svaté říše římské se zasloužil o rozšiřování svatováclavské úcty. Jednak díky tomu, že při svém křtu obdržel jméno Václav, jednak také proto, že v jeho žilách po matce Elišce kolovala přemyslovská krev. Jméno Karel přijal ve Francii při biřmování. Ještě před nástupem na český trůn se zasloužil o stavbu nové katedrály zasvěcené sv. Vítu, k níž byl položen základní kámen v listopadu 1344. V tomto roce bylo také povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství, čímž se vymanilo z vlivu mohučského arcibiskupa. Císař Karel si přál, aby se středobodem katedrály stala kaple sv. Václava, do níž byly uloženy Václavovy ostatky. Na čelní stěně byla umístěna umělecky hodnotná socha sv. Václava, dílo Petra Parléře. Mnozí, kteří v nedávných dobách zkoumali ostatky přemyslovských knížat, usoudili, že Parléř studoval dochovanou Václavovu lebku, z níž pak vycházel zejména při uměleckém vytváření jeho obličeje. Spodní část kaple – ostění – byla osázena polodrahokamy. Na počátku 16. stol. byla kaple vyzdobena malbami Mistra Litoměřického oltáře, které zobrazují na základě legendárních líčení události z Václavova života. Za všechny jmenujeme např. zobrazení knížete Václava, jak kácí šibenice, jak přijímá od Jindřicha Ptáčníka dar v podobě relikvie ramena sv. Víta, jak žne srpem obilí k přípravě bohoslužebného chleba, jak v kádi vlastníma nohama šlape hrozny, aby z jejich šťávy bylo připraveno mešní víno aj.
Sv. Václavu věnoval císař Karel královskou korunu, která byla vyrobena v r. 1346 a posloužila poprvé k jeho korunovaci o rok později. Koruna má hmotnost přes dva kilogramy, je vyrobena z 22karátového zlata, korunu zdobí vzácné drahokamy a perly. Na vrcholu koruny je křížek, kam údajně byl vsazen trn z koruny Kristovy.
Svatováclavský chorál
Svatováclavský chorál byl vnímán jako národní hymna. Vznikl asi na přelomu 12. a 13. stol. Původně měl pouhé 3 sloky o pěti verších, z nichž poslední byla invokace jako refrén: Kyrie, eleison. Sv. Václav je v textu oslovován jako vévoda české země, přímluvce u Boha. 2. sloka připomíná zaslíbení pro všechny věrné, jimž se dostává naděje života věčného v radosti a v jasu Ducha svatého. Další sloka obsahuje prosbu k sv. Václavu jako pomocníku v nesnázích, utěšiteli a ochránci před nastupujícím zlem. Chorál spolu s nejstarší duchovní písní Hospodine, pomiluj ny zařadil Karel IV. do jím sestaveného Korunovačního řádu. Chorál byl také často zpíván při kázáních Jana Husa v Betlémské kapli. Uvádí se, že údajně Hus přikomponoval další sloky. Jednání synody pražské arcidiecéze v r. 1406 stanovilo, že lid při bohoslužbách může zpívat jen čtyři duchovní písně: Hospodine, pomiluj ny, svatováclavský chorál, Bouh všemohúcí a Jezu Kriste, ščedrý kněže.
Svatováclavský chorál zpívali i husitští bojovníci. Později byl vřazován do shromáždění jak katolíků, tak i utrakvistů. Námi sledovaný chorál byl postupně rozšiřován o další sloky – invokaci k P. Marii jako královně a přímluvkyni za křesťany. A pak se setkáváme s nejznámější strofou, v níž je vyjádřena úcta k sv. Václavu jako dědici české země s přímluvou, aby „nedal zahynouti nám ni budoucím“. V době renesance přichází nový nápěv v molové tónině s překvapivým závěrem na dominantě. A s ním i další sloky s invokacemi k andělům, ke všem svatým, k zemským patronům (v době baroka byl přidán i Jan Nepomucký). Poslední sloka je výzvou k chvále Boha se znamením kříže: „ve jménu Otce i Syna jeho i Ducha svatého“. Invokace Kyrie, eleison byla pak v závěru všech slok změněna na Kriste, eleison. Svatováclavský chorál se takto rozšířil na 8 slok. Finální podobu chorálu přináší Kancionál český Václava Matěje Šteyera (1630 -1692) z r. 1683.
Po vzniku samostatné Českosloveské republiky v r. 1918 některé významné osobnosti očekávaly, že by se svatováclavský chorál mohl stát oficiální hymnou naší vlasti (např. Jakub Deml, Otokar Březina aj.).
Svatováclavský chorál v Církvi československé (husitské)
Po památném dni 8. ledna 1920, kdy byla založena Církev československá, se 11. 1. konala v chrámu sv. Mikuláše bohoslužba, při níž bylo po evangeliu přečteno provolání Národu československému, jemuž vévodila věta: „Církev, založená svým jménem církev, tj. sbor Páně, na základě evangelia Kristova, přejímá prozatímně až do ustanovení vlastního zákona dosavadní řád církve římskokatolické, obnovený v duchu demokracie.“
Z uvedeného vyplývá, že církev prozatímně povede bohoslužbu v mateřském jazyce a také zachová zpěv všeobecně známých duchovních písní z katolického prostředí. Zřejmě pak záleželo především na duchovním, jaké písně pro bohoslužbu vybere. Je důležité připomenout fakt, že při této slavnostní bohoslužbě byla užita přeložená česká mše podle Českého misálu, byly zpívány vánoční zpěvy, národní hymny i svatováclavský chorál. Snad právě proto se ve Zpěvníku Karla Farského (1922) objevují jak národní hymny (česká Kde domov můj pod číslem 4, slovenská Nad Tatrou sa blýská pod číslem 5) i svatováclavský chorál (číslo 9) – zřejmě jako reminiscence na 8. a 11. leden 1920. Farský pak zařadil do svého zpěvníku svatováclavský chorál ze znění podle Šteyera, vzhledem k odmítání kultu světců uvádí však jen první dvě sloky a poslední sloku oslavující Boha. Do Trtíkova Zpěvníku (1957) chorál bohužel nebyl zařazen. Nicméně v našich bohoslužebných knihách (lekcionáře A, B, C) v části Svátky a památné dny během roku máme pro den 28. září – Památka knížete Václava – formuláře pro slavení bohoslužby k připomenutí Václava, mučedníka pro Krista.
Postava knížete Václava se stala v různých dobách inspirující pro mnohé umělce – sochaře, výtvarníky, básníky. Snad nejznámějším artefaktem je v horní části Václavského náměstí dílo Josefa Václava Myslbeka, které bylo odhaleno v r. 1913. Jezdecká socha zobrazuje knížete Václava jako rytíře – bojovníka – je obklopena sochami dalších českých národních světců – sv. Ludmily, sv. Prokopa, sv. Anežky a sv. Vojtěcha. Je to místo památné pro celý národ. Neboť kdykoli se něco děje, o něco jde, lidé se shromažďují u Václava. Tak bylo vždy. Připomeňme si, že v době ztráty svobody v r. 1939 povzbudil národ František Halas v básni Praze, abychom nezapomínali, věřili, drželi se naděje proti rozmáhající se beznaději, a to platí i v tomto čase.
Proto nezapomínejme, mysleme i dnes na chorál. Ukazuje se totiž, že památka knížete Václava je stále živá a aktuální.
Zdeněk Kovalčík
Ilustrace: Výřez z votivního obrazu, na kterém je sv. Václav - Obraz byl objednán pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi a vznikl v období mezi lety 1371 a 1378 pro kapli biskupského hradu v Roudnici nad Labem.
Český zápas č. 39 z 28. 9. 2025
