Tuhle k nám na faru přišel jeden pán...
Původně chtěl po letech zaplatit kolumbárium, nakonec se na dlouhou dobu rozpovídal. Byl poměrně mladý, nemohlo mu být víc než šedesát. Sirotek, žije sám. Ani jednou si nepostěžoval, opakoval pořád dokola ty samé veselé historky. Vyslechla jsem ho.
Co si budeme povídat, bylo to pro mě trochu náročných dvacet minut, protože jsem byla unavená a chtěla jsem ve vedlejší místnosti posedět s farářem a farníky.
Když jsme se rozloučili a já jsem si šla konečně sednout, prolétlo mi hlavou, že pro mě to bylo dvacet minut naslouchání, ale pro něj to vzhledem k osamělosti mohl být světlý bod dne. Ne kvůli mně. Stejný efekt by to mělo, kdyby tam místo mě seděl, usmíval se a konverzoval majitel místní zastavárny, můj učitel klavíru nebo třeba Paroubek. Šlo o možnost v klidu mluvit s někým, kdo očividně naslouchá.
Přemýšlím nad tím, kolikrát nám druzí zlepší den, aniž by o tom věděli. Pro ně to můžou být maličkosti a samozřejmé věci, na které do rána zapomenou, my si je ale neseme mnohem déle.
Loni jsem byla na kněžském svěcení jednoho z našich duchovních. Měla jsem mít čtení a byla jsem nervózní. Ve službě jsem byla teprve krátce a sbor byl plný. Když jsem se šla převléknout do taláru, potkala jsem kolegu z evangelické církve. Viděli jsme se poprvé v životě, ale působil na mě uklidňujícím dojmem, tak jsem se pokusila přijít na jiné myšlenky tím, že jsem se ho zeptala, jak si vlastně evangelíci připínají na talár tabulky (jestli to nevíte, tak vám to neprozradím - najděte si svého evangelíka a zeptejte se ho). Odpověděl mi, dali jsme se do řeči, a když se pak v presbytáři naše pohledy během bohoslužby několikrát setkaly, byla to pro mě taková kotva, která mě zbavovala nervozity. On už to setkání asi pustil z hlavy, já na to ale vzpomínám doteď.
Stejně jako na lékárnici, u které jsem před lety po cestě z práce - unavená, nemocná a smutná - kupovala aspirin a ona mi při placení podala bonbon se slovy „oslaďte si život”. Strašně dlouho jsem ho nosila v peněžence jako připomínku toho, že lidi jsou vlastně fajn. Na zákaznici, která mi uprostřed předvánočního chaosu - dělala jsem tehdy v Grishku - přinesla Tofiffee.
Na letmá pohlazení a objetí blízkých, na náhodné úsměvy kolemjdoucích, na drobná gesta, každodenní laskavosti.
Hele, mám dvě děti a jedno morče. I přesto se ale často cítím sama. Zvlášť ve městě, kde vlastně nikoho neznám, a kde můžu na kafe zajít maximálně sama se sebou. A věřím, že spousta z nás se občas cítí sama, i když třeba sami teoreticky nejsme.
Tak si pojďme vzájemně dělat malý hezký věci, ať se nám to líp snáší.
Amaya Sardá
Ilustrace: Unsplash/Juraj Lenoch
