(ČZ 37/2025) Úlohu církve v dané věci nevidím v tom, radit lidem, koho mají volit, ale v důrazném upozornění, koho nevolit…
Salesiánský kněz, biblista a kazatel Ladislav Heryán v knížce rozhovorů s farářem Petrem Vaďurou „O marné a nemarné víře“ vypráví zkušenost, jak byl jednou po předneseném kázání - ve kterém alibistické slovo velekněze Kaifáše o Římanech, kteří seberou svaté místo i lid v Jeruzalémě, přirovnal k postojům T. Okamury ve vztahu k Ukrajině - pokárán za svůj troufalý příměr: „Netahejte nám, pane faráři, politiku do kostela, to tam nepatří. Navíc, věci nejsou tak jednoznačné“.
Petr Vaďura k tomu dodává: „Dokud máme politiky…, kteří hlásají rasismus, nenávist, xenofobii,…bezostyšně lžou a šíří dezinformace, je třeba o tom mluvit i z kazatelny. To není politizace církve, ale plnění prorockého slova, které máme.“
Politiku dělá farář až v okamžiku, kdy z kazatelny radí, komu mají věřící hodit svůj hlas. V časech minulých měla církev své „rudé“ faráře, kteří tak bezostyšně činili a chválili politiku jedné strany, rozumějte komunistické. V nacistickém Německu měla zase církev své „hnědé“ faráře, a dokonce i biskupy. Jedním z takových byl biskup lutherské církve Ludwig Müller. O něm existuje svědectví, že když za Protektorátu navštívil vinohradský Husův sbor, cítil se dotčený podobou Mojžíše, ztvárněného na jednom z reliéfů v chrámovém prostoru, že má příliš židovské rysy a něco takového do křesťanského kostela nové doby nepatří. V ruském pravoslaví je tímto typem kněze bezesporu patriarcha Kyrill, občanským jménem Gunďajev a krycím jménem ve strukturách KGB Michajlov. Jsem na pochybách, jakou barvu zvolit k označení jeho podpory masového vraždění na Ukrajině a ujišťování, že tam padlí bojovníci jdou rovnou do ráje, totiž, že smrt Rusů tam smývá všechny jejich hříchy. A na západní straně Atlantiku jsou to zase „oranžoví“ faráři, totiž převážně pastoři a činitelé evangelikálních i dalších církví s jejich bianco podporou Donalda Trumpa, kterého vidí jako nástroj v Božích rukou, díky kterému bude zase Amerika veliká, křesťanská a krásná. Zatím není na dohled ani jedno.
Úlohu církve v dané věci nevidím v tom, radit lidem, koho mají volit, ale v důrazném upozornění, koho nevolit: usvědčené lháře, prospěcháře, lidi s nedobrou pověstí, kterým je cizí milosrdenství, oběť jim nic neříká, dále hlupáky, tlučhuby, chvastouny, ty, kteří popírají právo a spravedlnost, lidi zkorumpované. Pokud vám u některého politika zasvítí byť jedna tato červená kontrolka, důkladně si zjišťujte relevantní informace o nich a hlavně nepodlehněte zdání, že pokud prosazují něco z agendy, která je pro vás důležitá, potom už nezáleží na tom, jestli mluví pravdu, nebo jsou věrni své manželce, hlavně když to vaše prosadí, vždyť přece „účel světí prostředky“ a „volíme menší zlo“. Díky takovému přístupu se americkým křesťanům (přes 80 % bílých evangelikálů a přes 50 % katolíků) podařilo, že se musíme dívat, jak jejich prezident v přímém přenosu tleská člověku, na kterého je vydán zatykač Mezinárodního trestního soudu, což je jenom špička ledovce v moři zcela zásadních pochybení směřujících k potlačení lidských práv a destrukci zcela konkrétních osob. Proč o tom mluvím?
Nedávným kazatelským textem bylo Ježíšovo slovo: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!“ A Ježíš svá slova dokonce stupňuje: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení…“ A následuje výčet, jak takové rozdělení bude vypadat na úrovni rodin: otec proti synu, matka proti dceři, snacha proti tchyni a tak dál. Kdo se někdy pohádal ve vlastní rodině kvůli volbám, dobře ví, o čem tady Ježíš mluví. Být s Ježíšem není a priori cesta míru a nenásilí za všech okolností. Jsou chvíle v životě, kdy obrana základních hodnot lidství – svobody, důstojnosti a spravedlnosti, může stát i nad nedotknutelností života, pokud se jedná o život, který si uzurpuje právo rozhodovat o životech druhých (v moderních dějinách vzpomeňme například R. Heydricha). I Ježíš bere do ruky bič a žene směnárníky z chrámu, když to vidí jako potřebné. Mnoho křesťanů podléhá dojmu, že evangelium je dogmatická škatulka, ve které „Kristus umřel za naše hříchy, a byl pohřben, a byl vzkříšen třetího dne podle Písem. Věř v Pána Ježíše a budeš spasen.“ Ani je nenapadne, říká Petr Vaďura, že evangelium je v první řadě přístup k člověku. Ano, radostná zvěst o Boží záchraně, ale záchraně, která se uskutečňuje zcela konkrétně, aktivně úsilím a zájmem o druhého, protože bližním se mám stávat naprosto každému bez výjimky. Když jsme tedy jako křesťané svědky bezpráví, máme být na straně utlačovaných, na straně hladovějících, nikoliv nasycených, na straně nemocných, žíznících. Prorok Jeremjáš přichází se zajímavým zjištěním: „Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův“ říká, „jsem-li daleko, Bůh už nejsem?“
To je přesně o takových situacích, kdy jsme sebejistí ve své víře, dokud nám věci vycházejí, jak chceme my. Bůh je na dosah, když se nám daří, když všechno jde podle našich představ, ale nedej, Bože, když něco začne být jinak. Začne válka, umírají děti a mladí lidé, zdraví vystřídá nemoc, to se potom Pán Bůh zdá někdy až neskutečně daleko. Tak daleko, že není, protože kdyby byl, nedopustil by…
Ale Bůh není jenom na blízko, pro chvíle důvěrného spočinutí v pokoji a míru ve všeobecné harmonii se všemi. Bůh je i na dálku, Bůh je i v dálce. Otázka Jeremjášova „co je slámě do obilí?“ je otázkou po rozdílu mezi pravdou a lží. Úkolem křesťana je neustále mezi obojím důkladně rozlišovat, rozpoznávat, co je pravda a co klam, a hlavně, nezaměňovat jedno za druhé.
Tak šťastnou volbu!
David Frýdl
Ilustrace/koláž: Redakce za požití fotografie z databanky Poslanecké sněmovny ČR a fotografie unsplash.com
Český zápas č. 37 z 14. 9. 2025
