(ČZ 36/2025) Pravidelné biblické hodiny jsou součástí náboženského života v mnoha církvích.
Původně to byla opravdu lekce v biblických znalostech, prostor pro rozebírání biblických knih například jako lectio continua – na rozdíl od probírání biblických textů v nedělních kázáních (lectio selecta). Tento fenomén se nejprve šířil v protestantských církvích napříč Spojenými státy, zejména v baptistických, metodistických a presbyteriánských denominacích a postupně se dostal do Evropy a přes protestantismus i do církví jiných, jako je ta naše či později do církve římskokatolické.
Křesťané by měli znát Bibli lépe (toho nikdy není dost) a farář je v tom studovaný, dokonce hebrejštinu a řečtinu měl hrdě ve svém studiu. Kázání, jakkoli na biblický text, by mělo být spíše pastorální, neměla by to být přednáška, ukázka toho, co vše kazatel vyhrabal z knih či si zapamatoval ze studií. Tak je dobré určité přístupy od sebe odlišit. Nevyučovat při kázáních, ale mít příležitost vyučovat jindy – tedy zavést biblické hodiny. Setkání v menších počtech než samotné bohoslužby, kdy je příležitost být spolu tváří v tvář. A je zde jednodušší položit otázku či říci vlastní názor či zkušenost. To v bohoslužbě našeho typu není očekávané ani jednoduché. A tak farář, není-li příliš upovídaný a sebestředný, brzy pochopí, že nyní je opravdu příležitost dát prostor druhým, že i oni mají co nabídnout a že také potřebují podílet se na přemýšlení, na sdílení znalostí, zkušeností. Vzniká atmosféra důvěry, kde lidé mohou k tématům přistupovat nejen intelektuálně, ale také emocionálně. A je dobré, když duchovní toto podpoří, abychom při biblické hodině nemluvili jen o jakýchsi dávných dějinách, ale o tom, jak příběhy a myšlenky víry prožíváme dnes.
Mnozí duchovní již dávno pochopili, že je s farníky dobré probírat nejen biblické texty, ale kupříkladu liturgii, vyznání víry nebo třeba obsah církevního zpěvníku – a tak se mnohdy pod biblickou hodinou skrývá „kde co“, například „liturgická“ hodina. Z fenoménu „biblická hodina“ se stalo něco v širším smyslu slova – něco, co není bohoslužebný rituál ani schůze, ale setkání, kde jsme více rodina okolo stolu, rodina, která ráda čte, rodina, která si i ráda zazpívá a neobejde se bez aspoň krátké modlitby.
Doba se vyvíjí a je dobré nespokojovat se jen s tím, jak se vše dělalo dříve, objevují se nové formy práce – možná práce zde není to nejlepší slovo – například bibliodrama, tedy setkání, kdy máme možnost se do biblických příběhů vžít duchem i tělem a prožít je spojeně s našimi životními zkušenostmi a prožitky.
Biblická hodina je dobrým protipólem monologické formy k bohoslužbě právě svojí dialogičností. A duchovní by měli zvládnout rozhovor tak, aby nekončil daleko od nás – v pouhých dějinách či politických diskusích. Měli by umět vrátit zbloudilou diskusi do dialogu a dialog k jádru věci, k tomu, co je podstatnější a nejpodstatnější.
Tomáš Novák
Foto: Člověk a víra / Petr Polansky
Český zápas č. 36 z 7. 9. 2025
