(ČZ 36/2025) Dne 8. 6. 2025 jsem s vděčností přijal svátost biřmování. Pro své biřmovací zamyšlení jsem si vybral 12. verš z 20. kapitoly knihy Exodus, kterým je jedno z Desatera Božích přikázání: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“
V duchu tohoto přikázání vychovávají rodiče v našich zeměpisných šířkách své děti. Dítě má ctít své biologické rodiče, na tom se obvykle shodnou křesťané i lidé jiného či žádného vyznání. V duchu tohoto přikázání v české křesťanské společnosti děti svým rodičům po generace vykaly, respektovaly jejich rozhodnutí a přání nejen za života, ale i po jejich smrti. Naplňování tohoto přikázání mnohdy vedlo až k nekritickému uctívání rodiče bez ohledu na to, jestli jeho vůle nebo pokyny byly pravdivé a spravedlivé, anebo pomýlené či dokonce demagogické.
V dnešní době se s tím, že by děti vykaly svým rodičům, v podstatě nesetkáme. Revolty a vzpoury proti rodičům jsou dnes naopak na denním pořádku. Ve věku rané dospělosti děti svými rodiči často opovrhují, kritizují je a vymezují se proti nim, někteří potomci dokonce odejdou poměrně brzy z domu svých rodičů, aby je nemuseli poslouchat a mohli si žít po svém. Takový prudký obrat od jednoho extrému k druhému vede k otázce, kudy vede ta pravá cesta. Podle mého názoru musejí děti i rodiče společně hledat rovnováhu. Respekt a úcta by měly být vzájemné. Je namístě si přiznat, že i rodiče se někdy mýlí a je v pořádku, když s nimi děti nesouhlasí a odmítají se jejich omylem řídit. Ovšem pokud zmiňovaný nesouhlas doprovází slušnost a přikázáním požadovaná úcta.
Po snadném pochopení hlavního sdělení tohoto přikázání možná trochu znejistíme, když upneme svou pozornost k jeho druhé části: „abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Dlouho mi nebylo jasné, jak souvisí úcta k biologickým rodičům s délkou života jejich potomka. Odpověď mi přineslo uvědomění si druhého, již mírně přeneseného významu tohoto přikázání.
Nejlépe podle mě tento význam vystihuje parafráze původního přikázání, která zní: „Cti Otce svého nebeského i matku svou Zemi.“ Když jsem si tento význam uvědomil, naprosto mě nadchnul, protože přikázání zde dostává přímo zásadní duchovní charakter a obsahuje návod, jak má člověk vést pozemský život. Úcta k nebeskému Otci je alfou a omegou křesťanské víry. Jaké místo v naší společnosti však zaujímá úcta k matce Zemi?
V tomto kontextu vnímám opět dva extrémy. Podle jednoho je příroda považována za prostředí zlé a hříšné, protože si v něm člověk odpykává trest za hřích Adama a Evy, a tudíž jsou přírodní zákony jako právo silnějšího, teorie evoluce nebo poznatky o pohybech vesmírných těles odmítány jako barbarské, nízké, mylné a nekřesťanské, a vznešený tvor, za jakého člověk sám sebe považuje, by měl dělat všechno opačně, než jak se děje v přírodě – měl by chránit slabé, bránit se změnám nebo nejíst maso. Zároveň je z tohoto pohledu oprávněn přírodu přetvářet, vyčerpávat její zdroje, zasahovat do přírodních procesů...
Podle druhého extrému je pak člověk jen jedním z nesčetných Božích stvoření a jako takový je roven svým významem a svou rolí zvířatům nebo rostlinám, které jsou rovněž úžasným Božím dílem. Z tohoto úhlu pohledu člověk nemá sebemenší právo jakkoli zasahovat do dokonalého Božího díla a měl by řeku nechat téct, kudy teče, dub růst, kde vyraší ze žaludu a vlka žít, kde se mu dobře žije. Ze zdrojů přírody by si měl vzít jen tolik, kolik opravdu potřebuje ke svému přežití, a to způsobem, aby nenarušil dokonale fungující systém vztahů.
V příběhu o stvoření světa se skutečně hovoří o tom, že vše pochází od Boha, který vše stvořil. Proto jsem přesvědčen, že člověk má mít úctu k přírodě jako k Božímu dílu. Ve stejném příběhu se ale píše o stvoření člověka, aby nade vším stvořením bděl a spravoval je. Člověk je tedy nad ostatní stvoření vyvýšen, ale nikoliv jako pán a vládce, ale jako odpovědný správce.
Z toho vyplývá závěr, že člověk má právo přetvářet Zemi dle svých potřeb a ke slávě Boží, musí to však činit s odpovědností, kterou vůči Bohu za svěřenou Zemi má...
Dnešní člověk však na tuto základní pokoru zapomíná. Vysává zdroje matky Země jako otylé nemluvně, které nikdy nemá dost. Země ho přesto dál krmí jako obětavá matka, ačkoli ji to samotnou vyčerpává. Stále dokola a dokola se odehrává tentýž scénář – člověk někam přijde, všechno zničí, vezme si, co potřebuje, a odejde. A co udělá matka? Dál ho živí s láskou a obětavostí sobě vlastní, ale co víc – vše, co člověk zničí, umí matka příroda obnovit, napravit, uzdravit. Paradoxní na tom je, že ani v tomhle člověk přírodě nevěří a do ozdravných procesů obvykle stále zasahuje a přírodě tak komplikuje práci. Že to příroda umí líp opravit sama, dokládají bezzásahová území, například v Národním parku České Švýcarsko, kde po rozsáhlém požáru dochází bez přispění člověka k fascinující obnově života v úchvatné rozmanitosti.
Tím jsem se dostal trochu zpět od matky Země k matce biologické – svou obětavostí, shovívavostí a trpělivostí jsou si velmi podobné. Jako matka nad svým dítětem ani Země nad lidstvem nikdy neláme hůl. Vždycky mu dá další šanci, i když jí to ubližuje. My jako potomci mateřskou lásku a péči často považujeme za samozřejmost, tudíž si jí nevážíme. Je na každém z nás, aby ke svým matkám přistupoval s úctou a vděčností.
Třetí význam přikázání, kterým se zabývám, vychází z toho druhého stejným způsobem, jako druhý z prvního – přenesením významu. V tomto třetím významu si dovolím Otce nebeského zobecnit jako Ducha a matku Zemi jako Hmotu. Rovina duchovní a rovina hmotná jsou dvě elementární složky, jež utvářejí náš svět. Představují jednu z dvojic takzvaných protikladů, k jejichž rozlišování máme předpoklad na základě prvotního hříchu Adama a Evy, kteří se vzepřeli Božímu zákazu a pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého. Dobro a zlo jsou další dvojicí protikladů, stejně jako rozum a cit, chytrost a síla, černá a bílá a mnoho dalších, které nás napadnou.
Inspirován úctou k biologickým rodičům, která nemá být ani nekritickým uctíváním, ani by neměla chybět, a úctou k rodičům kosmickým, mezi nimiž nemáme volit, nýbrž usilovat o jejich harmonii, jsem nabyl přesvědčení, že ani dvojice principů, jež klademe proti sobě, se vzájemně nevylučují, nýbrž doplňují. Stejně jako Země nemůže existovat bez Boha, nemůže existovat ani muž bez ženy, černá bez bílé, dobro bez zla nebo oheň bez kouře. Říkáte si, že síla bez chytrosti nebo rozum bez citu existovat mohou? Souhlasím, ale nic to nemění na mém přesvědčení, že by mezi nimi člověk neměl volit, ale usilovat o jejich harmonii.
Ctěme tedy prosím své biologické rodiče, spolu s Bohem uctívejme i jeho dílo, kterým je příroda, a v protikladech nehledejme konflikt, ale soulad. Pak možná budeme s Božím požehnáním dlouho živi na Zemi, kterou nám dal nikoliv darem, ale do uctivé péče.
Matěj Břeň
Foto: Člověk a víra / Lubomir Holý
Český zápas č. 36 z 7. 9. 2025
