(ČZ 48/2024) Pro mnohé vyvstala a znovu se opakuje otázka, jak slovutný a vážený malíř Karl Friedrich Lessing (výše jeho autoportrét), čestný člen mnoha německých i zahraničních uměleckých akademií a spolků, také jejich předseda v Düsseldorfu (Malkasten) a Karlsruhe, ředitel Bádenské obrazové galerie, se tolik zabýval naším Mistrem Janem Husem, až si tím způsobil velké komplikace.
Začínal malováním melancholických temných imaginativních krajin s romantickými motivy hradních zřícenin, opuštěných kostelíků nebo rozeklaných skal se stafáží postav mnichů, rytířů, loupežníků nebo cikánů. Motivy čerpal z pohádek, legend, ale také básní a ság. Postupně se přiklonil k historické malbě (například cyklus fresek zobrazujících život Fridricha Barbarossy) a v letech 1836-1867 se věnoval výhradně historickým scénám, jako je jeho monumentální zobrazení bitvy u Ikonia. Nejvíce jej však proslavily tři mohutné obrazy s dominantní postavou Mistra Jana Husa.
Již jeho první obraz Husitské kázání (Die Hussiten-predigt) z let 1836/37 vzbudil velkou pozornost. Obraz krátce putoval po Německu a Francii a šířil pověst düsseldorfské malířské školy, které byl Lessing klíčovým členem. Obraz vznikl na popud pruského korunního prince Fridricha Viléma, který uviděl Lessingovu olejovou skicu a pověřil ho zhotovením plnohodnotné verze. Převážně katolické Porýní bylo nedávno Vídeňským kongresem připojeno k Pruskému království, kde převládali protestanti, a tak bylo Husitské kázání vnímáno jako protikatolická propaganda protestantské menšiny v oblasti. V kontextu obnovy německých knížat na trůny a Vormärzu (předrevoluční období v Německu) jej jiní vnímali také jako kritiku represivních stavů a systémů, které Metternich a kongres zavedli. Středostavovské publikum Lessingovo dílo vnímalo jako výraz opozice vůči královské i církevní moci.
„Nevinný“ obraz představující polní bohoslužbu v okamžiku intenzivního náboženského prožitku, byl prvním „zářezem“ v protikatolické svobodomyslné pověsti Lessinga, aniž by si sám malíř toho byl vědom. „Minus“ spočívalo v tom, že žil v podhoubí revolučního roku 1848 plného slov o svobodě, volnosti, bratrství. Na Husa bylo tehdy v prvních desetiletích devatenáctého století pohlíženo jako na bojovníka slova a svobody vůbec. Představoval průkopníka boje za základní lidská práva, a to v době, kdy za dveřmi byla revoluce 1848 s řadou občanských a národních revolucí, jež zasáhly evropský kontinent. Lessingův „kacíř“ Hus jakoby jen plynule navázal na malířova již známá zobrazení Ježíše a učedníků v křesťanské obrazové tradici a samotnou interpretaci obrazu jako historické téma nechal Lessing otevřenou. Mimochodem v depozitáři Národního muzea v Praze je uchována vzácná skica k tomuto obrazu (viz ZDE).
Kunsthistorik Lubomír Sršeň v interpretaci skici napsal: „Na levé straně díla jsou znázorněny symboly skomírajícího světa odsouzeného k zániku. Ruiny kostelů mají představovat konec konzervativní církve bránící pokroku. V protikladu k tomu pravá strana zobrazuje mystický háj plný vzrostlých stromů symbolizujících zdravý přirozený život. Obraz oslavuje vzpouru a svobodu, kterou pro autora husitství představovalo.“
Do popsané atmosféry romantismu a revoluce přichází další Lessingův obraz – Hus v Kostnici (Jan Hus zu Konstanz) vytvořený v roce 1842. Dílo bylo na pozadí sektářského napětí v Německu často chápáno jako umělcova obžaloba katolicismu a bylo diskutováno velmi kontroverzně, navíc v katolickém Porýní. Lessing se ve svém výkladu odvolává na výchovné učení protestantského teologa Friedricha Schleiermachera, podle kterého Písmo svaté jako Boží zjevení v čisté podobě vyjevuje vrozenou religiozitu v člověku. Proto Husova tvář je jasně osvětlena, což dává jeho vzhledu podobu zobrazení Krista v tradiční ikonografii. S myšlenkou obrazu přišel Lessingův přítel právník a spisovatel Friedrich von Uechtritze, který částečně má rodinný původ v Čechách. Spíše než český původ von Uechtritzeho inspirovalo jeho protestanství a okolnost, že se dlouhodobě zabýval Husem, husitstvím a husitskými válkami.
Lessing v té době jako již významný představitel düsseldorfské malířské školy představil obraz na podzim roku 1842 na výstavě berlínské akademie, kde se mu dostalo velké pozornosti a vyvolal vzrušené diskuse.
Na Lessinga začali odpůrci nově projevujících se liberálních a svobodomyslných tendencí, inspirovaných husity, dštít oheň a síru. V deníku Düsseldorfer Zeitung vyšel článek zabývající se historickou událostí Husova procesu v Kostnici a mimoto uměleckou recenzí Lessingova díla. Autorem článku a ostrým kritikem obrazu byl katolický teolog Bernhard Gustav Bayerle, který napsal, že obraz představuje nereálné a nedůstojné zobrazení události, místa i lidí. Bayerle uvádí: „Lessing z duchovních vytvořil karikatury, které zpochybňovaly Husa, včetně Jeana Gersona, jednoho z nejslavnějších francouzských teologů. Namaloval bezvýznamné tváře hloupě zírající před sebe, nebo pokrytce, kteří vesele a pohrdavě upírají oči na obžalovaného, téměř nic jiného než nedůstojné, někdy odpudivé a odporné postavy.“ O tehdejší atmosféře svědčí rovněž kritika od Lessingova profesora, školitele a ředitele düsseldorfské umělecké akademie Wilhelma Shadowa, který napsal ještě k předchozímu obrazu Husova kázání: „Je podivuhodně umně vytvořené společenství hezounkých nebo úspěšných lumpů s fanatikem.“
Když Lessing vystavil své dílo v Berlíně, vyvolal obraz bouři, která eskalovala v konflikt. Tehdy, stejně jako dnes, lze mluvit v době kolem revoluce 1848 o „rozdělené společnosti“. A tak se našli i ti, kteří Lessinga obhajovali. Recenze uveřejněná v Rheinische Zeitung z 1. listopadu 1842 chválila téma konfrontace s Husem a husity až revolučními slovy: „Oč významnější je tento obraz pro současnost, mezi jinými formami představuje opět bitvu za intelektuální svobody proti církvi. Znovu se bojuje.“
Samotný malíř musel být potěšen takovým zájmem, na druhé straně zaskočen bouřlivou diskuzí. Z dochovaných písemností je rozpoznatelné, že Lessing byl především malíř, kterého sice považovali za revolucionáře, on však sám to viděl jinak. „Že jsem tento obraz namaloval z nenávisti ke katolické církvi? To je špatně! Jak něco takového by asi mě mohlo napadnout. Možná mám větší úctu k vaší církvi než mnozí, kteří ji vyznávají,“ omlouvá se Lessing za svůj obraz v jednom dopise. Německý historik umění Michael Lüthy na obhajobu malíře k tomu poznamenává: „Papežové a kacíři se sice pod jeho štětcem formují – ale nikoli štětcem Husovým. Husitské války pro něj nejsou věcí víry, ale faktem. Navíc jeho referenčním bodem není historická událost, ale spíše obraz, který o této minulosti vytvářejí současní umělci. Ti tuto minulost pak propagují svými obrazy.“ To, co píše Lüthy, není zcela pravda. Malíři, jako svědkové událostí, se v té době dělili na církevní a světské, formovali se stejně jako v politice na dvě strany. Jedni byli zbožní a druzí romantiky. Lessing spolu s Hübnerem, Scheuernem a mnoha dalšími byli dojatí duchem století a plní radostné naděje pro svobodnou budoucnost. Lessing byl zejména v roce 1848 velmi aktivní na schůzích liberálů a volal po novém pokroku. Účastnil se revolučních událostí v Porýní a zasedal na známém Frankfurtském sněmu (první sněm demokraticky volených zástupců z členských států Německého spolku). Revoluce nachází ozvěnu na umělecké scéně na Rýně, i když slabou: Lidé už nechtěli duté abstrakce, požadují prezentaci masa a kostí. Estetika se změnila. Umění směřovalo od idealismu k realismu, bylo však stále neseno národně romantickým a vlasteneckým cítěním a v tomto duchu chtělo umělecky zhutnit momenty národních dějin.
Do této doby vstupuje Karl Lessing s třetím slavným obrazem Hus před hranicí (Hus vor dem Scheiterhaufen), který dokončil v roce 1850. Ani toto dílo se nevyhnulo široké a vášnivé diskuzi. Příznivci revoluce obraz vítají jako dílo zobrazující boj o svobodu, který skončil sice tragicky, ale svým dopadem byl vítězstvím. Obraz již neměl úspěch pouze v Německu, ale také v Británii, kdy putoval po Evropě, včetně Prahy, a dokonce se vystavoval společně s kostnickým obrazem v USA. Obraz skončil až do druhé světové války v berlínské Národní galerii, ovšem po válce se stal nezvěstným.
V Čechách v popisované době nebyl Lessing příliš známý a svědčí o tom fejeton Josefa Kajetána Tyla k výstavě Společnosti vlasteneckých přátel umění v dubnu 1837: „Jděmež do sálu a podívejme se, co pěkného řečená společnost v druhém roce panování svého k životu vzbudila. Bendemannova Jeremiáše na zříceninách jeruzalémských aneb Lessingova Husitského kázání ovšem tu nadíti se nesmíme.“
Metternichovská cenzura fungovala až do března 1848, teprve po ní se dostalo i do Čech povědomí o německém malíři Karlu Friedrichu Lessingovi a jeho trablech s obrazy zobrazujícími Jana Husa.
Připravil Mirko Radušević
Český zápas 48/2024 z 1. 12. 2024
