Mistr Jan Hus ve shodě s církevní tradicí řadí svátost křtu na první místo při výčtu sedmi svátostí, jak je tomu i v jeho katechetické příručce zvané Jádro učení křesťanského: „Sedm jest posvátných věcí, prvá jest křest…“
Podrobněji pojednává o této svátosti ve svých výkladech Sentencí Petra Lombardského a význam svátosti křtu objasňuje také ve své česky psané Postile v kázání na neděli svaté Trojice. Ve svém výkladu se zaměřuje na biblický text z 3. kapitoly Janova evangelia o znovuzrození z vody a Ducha svatého.
Soubor sedmi svátostí byl v české církvi podobojí shodný jako v římské církvi, až na specifické chápání svátosti oltářní se zřetelem na kalich pro laiky, děti a nemocné. Zájem husitských teologů byl soustředěn zejména na pochopení a výklad svátosti eucharistie, ale i další svátosti se staly uvnitř proudů české reformace předmětem polemického promýšlení. Platí to i o svátosti křtu, respektive podobě křestního obřadu.
Z polemiky táborského teologa Mikuláše z Pelhřimova s reprezentantem pražského utrakvismu Janem Rokycanou je zřejmé, že průběh obřadu křtu u táborů byl značně redukován o části, které tento obřad rozvíjely, ale nebyly považovány za podstatu křtu. Podstatné části křestního obřadu vyznačil již ve svém výkladu Sentencí Mistr Jan Hus. Základem křtu podle Mikuláše z Pelhřimova bylo obmytí ve vodě s formulí od Ježíše Krista (Mt 28,18-20), a k tomu náležela modlitba, odříkání zlého, otázky týkající se víry, povzbuzování vychovatelů (rodičů). Sůl, olej, křižmo, svíce, rouška, dechnutí byly u táborů vypuštěny, jak dokládá Vyznání a obrana táborů Mikuláše z Pelhřimova. Ty zřejmě byly v křestním obřadu pražského husitského směru zachovány a obřad křtu se konal v bohatším rozvinutí v návaznosti na tradici západní církve.
Ze strany římské církve, konkrétně v Žalobách z roku 1461, bylo Janu Rokycanovi vytýkáno, že „zavádí nový blud, kdy křtí se svými stoupenci v lidové řeči mateřské, zachovávaje jak formu křtu, tak exorcismus“. Z toho je patrné, že odlišnost od římské církve spočívala v tom, že obřad křtu byl vykonáván v češtině.
Významné místo v husitství zaujalo v souvislosti se křtem katechetické vzdělávání, jak dokládají katechismové příručky určené dětem i dospělým.
Z 15. a 16. století se dochovaly křtitelnice, které užívali utrakvisté k vysluhování svátosti křtu. Některé byly kamenné, ale nejčastěji byly zhotovovány z cínu. Křtitelnice měly podobu velké nádoby s víkem, která stála na třech nohách. Byly zdobeny zobrazením apoštolů nebo světců a dalšími motivy, jak uvádí Zikmund Winter v knize Zlatá doba měst českých. Jako příklad můžeme zmínit křtitelnici v děkanském kostele, původně husitském, v Mladé Boleslavi z roku 1489.
Utrakvisté při křtu a biřmování užívali i křižmo (směs oleje a balzámu). Zvláštní nádobka se nazývala křižmář. Toto křižmo světil biskup, který se přiklonil k utrakvismu, což bylo spíše výjimečné. V Žalobách z katolické strany je o oleji katechumenů užívaném utrakvisty kriticky řečeno, že Jan Rokycana a jeho stoupenci chybují, „protože při křtu nemají k pomazání svaté tekutiny, ale užívají obyčejného oleje. Jestliže pak mluví o tekutinách, tedy to musí být jeden ze dvou případů: buď mluví o těch, které sami zhotovili, a ty jsou neúčinné, nebo o těch, které kradmo odněkud sebrali, ani z nich nemají přijímající žádný užitek.“
Radikální táboři a Jednota bratrská opustili mazání olejem a nahradili jej ve svátosti biřmování vzkládáním rukou. Mikuláš z Pelhřimova to odvozoval od biblického svědectví, kdy Ježíš vzkládal na děti ruce a žehnal jim (Mk 10,16).
Petr Chelčický předřazoval křtu jako nezbytný předpoklad víru ze slyšeného evangelia a zvýraznil katechetickou a výchovnou odpovědnost za křtěného. Ve Zprávách o svátostech mluví o křtu jako o zproštění dědičného (prvotního) hříchu a zdůrazňuje dar milosti Ducha svatého k přemáhání hříchu a skutků těla ve smyslu apoštola Pavla. Petr Chelčický se svým učením vymezoval vůči většinové utrakvistické církvi lidového typu a její praxi křtu dětí a přijímání eucharistie dětmi. U něho se ozývají pochybnosti o křtu dětí. Petr Chelčický upřednostňoval křest dospělých před křtem dětí.
Jednota bratrská ve svých počátcích odmítala uznat křest katolických i husitských kněží a křest byl opakován, což jí Jan Rokycana velmi ostře vytýkal. Křest dětí však nebyl v Jednotě bratrské odmítán, ale přijímání večeře Páně bylo ponecháno až na pozdější dobu. O křtu v Jednotě bratrské a jeho průběhu pojednává podrobně Tabita Landová v publikaci Liturgie Jednoty bratrské z roku 2014.
V utrakvismu bylo praxí, že po přijetí svátosti křtu byla eucharistie vysluhována nemluvňatům a malým dětem. Je to dosvědčeno i v Žalobách, že Rokycana a utrakvisté přijímání eucharistie ukládají jako nutnost a povinnost dětem po křtu. I když Žaloby byly psány s účelovým zaměřením proti Janu Rokycanovi a české církvi podobojí, přesto dávají určitým způsobem nahlédnout do liturgické praxe tehdejších utrakvistů i do podoby jejich křestního obřadu.
Vlivem německé a švýcarské reformace, který se v 16. století projevil i v našem prostředí, byla svátost večeře Páně vysluhována, až když přijímající, kteří byli pokřtěni jako děti, prokázali znalost katechismu a osvědčili křesťanskou víru osobním vyznáním.
Tomáš Butta
Český zápas 13/2024 z 31. 3. 2024
