Do dánského Nyborgu, kde byla v r. 1959 založena Konference evropských církví, byla svolána konference na téma: „Ke křesťanskému občanství“. Organizátory byla Dánská luteránská církev a Konference evropských církví, jíž je CČSH zakládajícím členem.
Velkým a prvním tématem se stala válka na Ukrajině a to i díky účastníkům konference přímo z Ukrajiny, ale zvláště i hlavnímu současnému programu Konference evropských církví „Pathway to Peace“ (Cestou k pokoji).
Z panelu věnovanému tématu jednoty v Kristu ve vztahu k loajalitě národu zněla z úst biskupa Damaskinose Olkinuora z pravoslavné církve v Estonsku slova o nutnosti naplňovat Ježíšovo přikázání lásky. Estonci v historii zažili nejprve nenávist k Rusku, potom však následovala modlitba za Rusko. Soustředili se na lásku, nikoli na nenávist, v boji za mír – pokoj a hodnoty, zůstávajíce v lásce Ježíšově.
Biskup Damaskinos Olkinuor pak k tématu konference dodal, že občanství, které máme v nebesích, by se na zemi mělo projevit i jako sousedství. Týká se to zvláště států, které se od sebe cítí být vzdáleny. Jen tak můžeme se vší vážností odpovědět na otázku, kdo je můj bližní. Říkat, že válka není naše věc, je výraz egoismu, podobně se tak dělo v době před 2. světovou válkou.
I z úst dalších řečníků zaznívalo, že to, co se právě děje, je zneužití křesťanství pro svůj vlastní účel. Jde o ideologický narativ a otázkou je, jak můžeme společně přinést jiný narativ?
Důležité je v Rusku rozlišovat: historickou komunitu věřících, dále mučedníky, teology a Moskevský patriarchát, který od roku 1943 začal kontrolovat život církve ve vztahu k vládě a její ideologii.
Biskup Ukrajinské církve poukázal na možnost až úplné likvidace Ukrajinců. Možná si jednotlivé země EU dnes kladou otázku, co pro ně EU znamená. To ale není otázky pro Ukrajince, kteří chtějí vstoupit do EU, aby se zachránili, jinak nepřežijí, nebudou žít svobodně.
Dr. Tetiana Kalenychenko, ředitelka neziskové organizace: „Dialog v akci“ se sídlem v Kyjevě si položila otázku: Jak mohou žít křesťané v době války? Na praktické úrovni to není jen otázka nedělní bohoslužby. Otázkou je, zda spolu mluvíme? Zda mluvíme spolu i o těžkých věcech?
Smíření je proces, uvedla, není to ještě jednota, kterou chápe jako závěr celého procesu, ale jde o to, jak se postavíme k otázce smíření jako církve, jako jednotlivci, jako společnost. Je třeba jednat ideálně před válkou a ne až po ní. Dialog je vždycky lepší než monolog. A to přináší novou otázku: Jak můžeme žít společně v pluralitě.
Napříč slovy i dalších řečníků při dalších panelových diskusích se ozývala touha po tom, aby církve podporovaly mírové procesy. Současně se ozývalo, že mír (politický) není zcela identický s Božím pokojem. Zazněly i hlasy, že bez spravedlnosti není mír, neboť je-li spravedlnost ignorována, je obsah slova mír vyprázdněn.
Otázka, kterou jsem si kladla, zní: O jaké spravedlnosti hovoříme, když napříč Evropou se potýkáme se spravedlivým mírem? Snad nám může být odpovědí úvaha biskupa z Ukrajiny, který říkal: V aktuálním čase víme, že nemůžeme chtít zpět Donbas a Doněck, a to dokud se Rusko nestane demokratickou zemí a nevrátí nám je. Spravedlnost – politická - se proto pojí s demokracií a u nás křesťanů se spravedlivým Soudcem. Před tímto soudem jsme, jak píše apoštol Pavel ospravedlněni Kristovou obětí – jsme tedy ospravedlněnými hříšníky. Jejich cesta vede skrze naplnění výzvy: Čiňte pokání (vnitřně se obraťte) a neste ovoce pokání - ve službě a pomoci všem kolem nás. A z podobenství o posledním soudu víme, že budeme jednou všichni konfrontováni se slovy Ježíšovými: Cokoliv jste učinili tomu nejmenšímu, mě jste učili, cokoliv jste neučinili tomu nejmenšímu, ani mě jste neučinili. Role církví je jiná než role politiků. Těm by církve měly být prorockým hlasem, abychom tak všichni směřovali k naplňování Boží spravedlnosti a Božímu pokoji.
Hana Tonzarová
Foto: CEC
