(13/26) Podle Schematismu Církve československé z roku 1933 byla náboženská obec Libochovice schválena výnosem tehdejšího ministerstva školství a národní osvěty dne 19. března 1931 a počet příslušníků obce byl 1544. K vlastnímu založení došlo na ustavující valné schůzi dne 7. června roku 1931.
Prohlížíme si stařičkou fotografii, na které by podle zdejšího faráře bratra Bogdana Bláhy měl být uprostřed první „stálý“ farář Rudolf Malina společně s patriarchou Miroslavem Novákem a mládeží církve. Sedíme v domě na libochovickém náměstí téměř proti zámku, kde je fara a modlitebna, kde manželé Bláhovi bydlí a starají se o zdejší obec. Sestra Barbara má na starosti další náboženské obce v okolí, Solany a Chožov. Manželé Bláhovi vypráví o historii domu a zdejší náboženské obce s tím spojené: „Původně náboženská obec konala bohoslužby na zdejším zámku. Členové obce po válce v padesátých letech uspořádali sbírku na stavbu svého kostela a existovaly i plány na jeho podobu v duchu tehdejší pro naše sbory typické architektury z třicátých let. Jednání o pozemku v blízkosti zdejšího nádraží ale vázla. Tehdy vedení města nakonec rozhodlo o prodeji tohoto domu naší církvi. Velkou zásluhu na tom měl farář Rudolf Malina, který zde byl také velmi oblíbený. Když však bratr Malina v roce 1986 zemřel, začali se zde střídat faráři a nebyl zde nikdo na stálo. To zdejší obci ani věřícím neprospívalo.“
Sestra Barbara Bláhová si dobře pamatuje, jak se s manželem do Libochovic dostali:
„Tehdejší předsedkyně rady starších sestra Kabátová během diecézního shromáždění přednesla biskupovi Bicanovi své přání – kdy konečně do Libochovic pošle někoho ´řádného´. Biskup Bican souhlasil. Pamatuji se, že sestře Kabátové řekl: Tak ano, mám pro vás dvě ovečky.“ V přeneseném slova smyslu šlo spíše o jehňátka, neboť oba, bratr Bogdan i sestra Barbara, byli tehdy ještě studenty teologie na husitské fakultě.
„To si představte,“ vmísil se do hovoru bratr Bogdan, „že nás představili patnácti věkem asi sedmdesát plus starým babičkám. Ty byly rády, že jsme přišli, až na dvě, které hudrovaly, že zase odtud utečeme nebo nedostudujeme, a že opět osiří.“
„Pak nás čekalo hodně práce, museli jsme to tady celé předělávat,“ pokračovala ve svých vzpomínkách sestra Barbara.
Prohlížíme si přízemí starého domu začínající modlitebnou, na kterou za dveřmi navazuje fara, kde sedíme a společně hovoříme. Je tu zima, jsme v kabátech. Právě v domě havaroval kotel a Bláhovi se musí postarat o jeho opravu či výměnu. Nikoli nadarmo se říká: Práce jako na kostele. Zapomíná se také na faru.
„Ze začátku jsme měli tady v kanceláři kuchyň a na noc jsme zde uléhali ke spánku ve spacáku. Dům byl totálně vybydlený a to jsme jako studenti jezdili vše dávat do pořádku jen o víkendu a o prázdninách.
Opravovali jsme elektřinu, omítky. Zaplať za to, že nám přispěli z diecéze,“ pokračuje ve vzpomínkách na perné začátky sestra Barbara. A co dnešek? Ptáme se…
„Stále je co opravovat,“ konstatuje bratr Bogdan.
To mu uvěříme, když prohlížíme interiér domu, ale zajímá nás hlavně obec – lidi. Tak se na ni ptáme.
„Proti dřívějšku je o více než polovinu méně členů – chodí k nám na bohoslužbu tak asi osm věřících, z toho jedna sestra z Libochovic a ostatní dojíždějí odjinud,“ říká farář Bláha.
„Stejně jsou na tom katolíci, i jejich farář si stěžuje, že je málo věřících,“ navazuje sestra Barbara a vysvětluje, že je to následkem zdejší historie vysidlování a opětného osidlování obyvateli z různých končin republiky, a to lidmi bez domova, bez vůle něco tvořit a věřit jen v žití ze dne na den s radostí jen do rána, než nastane práce. „Tradiční rodiny věřících zde ani nejsou,“ dokresluje situaci sestra Barbara. „Obcházím aspoň jednou za rok podle kartotéky věřící a setkám se s tím, že mladí mi řeknou: s vírou nás neotravujte. Co víc, jejich babička zemřela a oni jí nedopřejí ani církevní pohřeb,“ stěžuje si Bogdan. „Dost často se setkávám s tím, že rodina nezohlední ani to, že jejich příbuzní byli členy církve. Přestože existovala i domluva na pohřbu, stejně k němu nedojde,“ potvrzuje hořkou skutečnost sestra Barbara.
Možná právě proto se oba manželé faráři pustili do činnosti, jak zdejším lidem pomoci i jinak, „bez kostela“. Nejdříve bratr Bogdan a po něm sestra Barbara absolvovali kurs psychosociálního poradenství. Tak po roce 2000 začali v Libochovicích se sociálně-psychologickou pomocí, což je úzce spojené s pastorační činností. Navíc sestra Barbara pracuje jako nemocniční kaplanka v psychiatrické léčebně v Beřkovicích, kde se setkává s lidmi, kteří se obrací k Bohu, a to v krajně existenčních situacích. „Klienti, kteří k nám dochází do poradny, jsou mladí ve věku 25 až 30 let. Jsou to lidé v převážné většině přímo z Libochovic, ale i z okolí. Poskytujeme také pomoc v nouzi, kdy lidé třeba jen zazvoní. Často chodí, až když se dostanou do momentu, kdy hledají poslední záchytný bod nebo potřebují získat aspoň informace, jak o pomoc žádat...
Snažím se jim pomoci nejen duchovní útěchou, ale tím, že je nasměruji do sítí sociální pomoci určené pro tyto lidi v Roudnici nad Labem nebo Litoměřicích.“
Někdy se stává, že bratr Bogdan sedne do auta s určitým nešťastníkem, začne objíždět všechny možné úřady a dává mu do pořádku všechny potřebné dokumenty, aby ho mohl vůbec zařadit zpět do společnosti, kde začne opět normálně žít. „Jsou různé případy a různé okolnosti, někteří potřebují okamžitou materiální pomoc, a pak jsou to lidé, kteří potřebují pomoc duševní, kdy dochází na pravidelná sezení,“ říká libochovický farář a zároveň pracovník místní psycho-sociální poradny při naší církvi.
Po vyprávění o různých případech včetně potulných bezdomovců a jejich osudech, kteří přijdou byť jen na čaj a pro oblečení, jsme se dostali i k optimističtějšímu tématu – oslavě výročí zdejší náboženské obce.
„V červnu, přesně v neděli sedmého, uspořádáme slavnostní bohoslužbu. A program? Ten teprve ještě vymýšlíme. Možná dojde k překvapení v podobě křtin, ale nechci předbíhat,“ zve všechny příznivce naší církve bratr Bogdan do Libochovic na slavnostní vzpomínání.
Tolik z Libochovic, kde působí naše církev, z místa, které podle pověstí zapsaných ve starých kronikách bylo zpustlé, neboť město vyplenili Švédové během třicetileté války, když táhli podél Ohře. Sestra Barbara četla v archivu a nyní z něj cituje: „24. října 1648 se zpustlého a vypáleného místa ujal Ondřej Šebl Žebro, příbuzný regenta Matěje Plánovického, který Libochovice obnovil.“
Budiž, ať i dnes se zde daří i duchovní obnově díky manželům Bláhovým a naší církvi.
Rozhovor vedli:
Klára Matoušová a Mirko Radušević
Český zápas z 29. 3. 2026
