21. září oslavuje Husitský sbor ve Dvoře Králové stoleté výročí od svého založení.
Potkali jsme ve Dvoře Králové nad Labem naši věřící a nebudete věřit, za rok a půl navrší rovněž stovku. Je věrnou čtenářkou Českého zápasu. O její stálé svěžesti svědčí „dloubnutí“ do nás, že z Českého zápasu ji nejvíce vyhovují magazíny: „Do nich se dobře balí knížky, abych je šetřila.“ Ve svých více než 98 letech stále čte a navíc také v angličtině. „To abych si trénovala paměť,“ ukazuje jednu ze svých knih, román Jana Eyrová.
Kdyby někdo pátral po dlouhověkosti, můžeme se domnívat, že pramení z tehdejšího poměrně tvrdého života ve severovýchodních Čechách, na který sestra Oldřiška vzpomíná: „Sníh, nesníh, za mrazu museli jsme, my čtyři sestry, jako děti v neděli dorazit pěšky do Náchoda na bohoslužbu, která začínala v půl deváté.“ K tomu dodá: „Aspoň jsme byly otužilé a neměly chřipku. Tenkrát lidé chodili do kostela a dnes mají mobily.“
Sestra Oldřiška by i dnes ráda na bohoslužbu, sleduje ji v televizi a čeká, kdy bude husitská: „Jen mi vadí, že neříkají číslo písně, mám zpěvník, ten ještě starý v červeném koženém obalu.“
Rodiče Oldřišky byli zakládajícími členy sboru, ale odpusťme sestře Oldřišce, že nám o zakládání sboru nepověděla. Jsme rádi i za to málo, co řekla.
Údajně, jak nám sdělila farářka sestra Anička Holínská ve Dvoře Králové nad Labem se v dvacátých letech minulého století strhl boj mezi katolíky a příznivci vznikající církve, že po sobě házeli solí. Však o tom vypráví lidová báseň tehdejšího městského strážníka Františka Moheta. Zde je první sloka:
Dne šestého v neděli,
abyste to všichni věděli, u vrat velkého kostela
stála černá patrola,
ozbrojena klacky, holí,
Frýdka zase pytlem soli.
Čekající na buřiče, žháře
až půjdou z kaple od oltáře.
Stavba sboru byla započata v červnu 1924 a sbor byl slavnostně otevřen 19. – 20. září 1925. Autorem stavby je Oldřich Liška, architekt, který se především věnoval stavbám v severovýchodních Čechách. Jde o velký sbor, který pojme do svých útrob až tři sta věřících. Navíc je zde malý přednáškový sál, úřední místnosti a zázemí pro faráře. Sbor má přistavený presbytář a nad sborem je dvoupatrová věž. Vyšli jsme během návštěvy na věž ke zvonici, kde nám sestra farářka Anička předvedla, jak zvoní. Bylo po poledni a někdo si mohl myslet, že se nám zpožďují hodinky.
Zmiňujeme se o zvonici, neboť s ní je spojena neslavná historie, kdy za druhé světové války okupanti odvezli dva zvony a ponechali jen třetí – umíráček, jež nese jméno Jeroným Pražský. V rohu zvonice jsme zahlédli zbytky z ukradených zvonů – dvě srdce (viz fotogalerie). Můžou být ocelová, a proto se zřejmě Němcům nehodila.
Pomyslně jsme se sestrou farářkou odzvonili minulost a ptáme se sestry Aničky na současnost. Vlastně jde také o další oslavu, neboť je zde již kulatých deset let a tvoří desetinu historie sboru. „Paní ředitelka domova důchodců chtěla mít na slavnosti projev k mé osobě a projektu Chytré hlavičky, ale to odmítám, jde o oslavu stoletého výročí sboru!“
Je to tak, sestra Anička a tudíž i naše církev je mezi královédvorskou veřejností známá mimo jiné i projektem Chytré hlavičky a tak se ptáme na její zdejší začátky: „Převzala jsem sbor po sestře Františce Kláskové. Nejprve jsem zde začínala 1. září 2015 jako kazatelka, po třech měsících jsem měla jáhenské svěcení a pak ještě trvalo rok až dva, než jsem přijala kněžské svěcení. Jsem divoká ženská a farářina je překrásné řemeslo, a tak jsem se k němu musela proplakat.“
Jak vzniklo spojení sboru a vaší práce pro domov důchodců?
„Tím, že jsem jezdila sem z Hustířan za jednou babičkou, kterou jsem znala ještě z Jaroměře. Všimla jsem si ve zdejším domově důchodců, že lidé jen hledí nepřítomně do stropu, nevěděli coby, a tak vznikl nápad se lidem více věnovat. Našla jsem to, co jsem hledala, jak se seberealizovat. Bylo to v době, kdy sloužila ve sboru Františka Klásková a tak řekla, když už sem jezdíš, tak mi také pomoz zde ve sboru. Takže za vše může jedna babička z Jaroměře. Tím vzniklo mé působení ve sboru ve Dvoře Králové i projekt Chytré hlavičky.“
Jak jsme se rozpovídali o současné činnosti zdejší farářky, vyrušila nás návštěvou ještě jedna pamětnice, sestra Jana Stříbrná. Začínala zde jako dítě – členka pěveckého sboru Farský. „Křtil mě zde bratr farář Hnízdo. Ten to vlastně zde zakládal,“ pustila se hned do vyprávění sestra Stříbrná a ocitli jsme se opět na začátku ve vzpomínkách. „Pamatují ještě pana faráře Petráčka a katechetu pana Karpíška. Musím ještě dodat, že bratr farář Bohumil Hnízdo ve mně viděl budoucí farářku. S touto vidinou jsem studovala gymnázium, ale byla padesátá léta a tak ze všeho sešlo. Od té doby jsem věrnou členkou našeho sboru.“
Jak to zde vypadalo za socialismu?
„Ještě za pana faráře Votavy zde bylo hodně věřících. Ale pak v osmdesátých letech minulého století vše začalo upadat. Dá se říci, že se tehdejšímu režimu podařilo církev devastovat. Ale stejně se faráři Janu Votavovi podařilo udělat kus práce. Založil Domov husita, což je domov pro děti z problémových rodin. Dále založil Domov pro svobodné matky a nakonec ještě přechodné zařízení pro chlapce s kriminální minulostí k jejich resocializaci. To vše byl také důvod, že tehdejší režim asi nechal svým způsobem faráře Votavu takzvaně dýchat,“ zavzpomínala sestra Stříbrná.
„Je to moje pravá možná i levá ruka. Někdy mě i při liturgii opravuje,“ směje se farářka Anička Holínská a my jsme rádi, že jsme zapadli do tak veselé společnosti a navíc zavzpomínali.
Vzpomínali a přitom se bavili
Klára Matoušová a Mirko Radušević
Foto: Mirko Radušević
