CČSH

Vzpomínka Jany Wienerové na laskavého a vzdělaného člověka, biskupa Vlastimila Zítka, od jehož úmrtí uplynulo 26. dubna 2025 dvacet let.

Jakmile se člověk začne rozpomínat, vystupuje jedna vzpomínka za druhou. Ty moje jsou všechny prosvícené laskavostí a vzdělaností tohoto člověka.

Hranice s tehdy obvyklým koloritem – „Předložte pasy! Ukažte kufr!“ Ve dveřích kupé vlaku, který mne poprvé vezl na „západ“, stál uprostřed noci pohraničník se psem. Na nástupišti se to hemžilo dalšími příslušníky a cvičenými psy. Hranice! Prostě drama, jak má být. Za hranicí leželo pro mne v tehdejší době cosi neznámého, před ní pro současnou generaci cosi nepředstavitelného. Když jsem se po deseti dnech vrátila z toho holandského dobrodružství, nakreslila jsem si na obrysu Československa vysokou zeď. Právě jsem prožila, co jsem dávno věděla: že žijeme ve vězení bez oken.

Tuhle zkušenost jsem mohla nabýt díky svému velkorysému šéfovi (ať mi v nebi odpustí, že ho tak nazývám; rád se totiž hlásil jako šéfredaktor) ThDr. Vlastimilu Zítkovi, který mě vypustil na déle než týden z redakce (kde jsem se cítila nepostradatelná), ba připostrčil, že jet mám, že jet musím. Když je ta příležitost a vše je vyjednané: pozvání, výjezdní doložka, valuty sice nebyly, ale zato záruka, že tam budeme obstaráni a živeni. Přibral mne s sebou tehdy Milan Matyáš, působící v ústředním úřadu naší církve, pozvaný holandskou reformovanou církví na základě jakési „mírové aktivity“ – což byla zástěrka jeho působení, zejména pokud šlo o mládež.

Já byla v redakci Českého zápasu něco málo přes půl roku, mládě po mateřské dovolené, tak jsem to pozvání chápala jako naprosto nezasloužené. Ale ten laskavý, vzdělaný džentlmen, jenž mi byl v redakci nadřízený, zřejmě věděl, co dělá, když vyslal zajíce na zkušenou. Mínil se ten týden obejít bez mé „skvělé kvalifikace“ – tedy psaní na stroji všemi deseti, počítání řádek podle typu písma, rozvržení tzv. zrcadla, podle něhož pak tisková stránka měla vypadat, transport do tiskárny a louskání korektur.

To byl tedy první počin, jímž mě ThDr. Vlastimil Zítek v půli 80. let uvedl v úžas. Bylo jich pak během těch čtyř let spolupráce daleko více. Z jeho vyprávění jsem pochopila řadu momentů, rozhodujících v dějinách naší církve. Odkryl přede mnou drama jejího úpadku v padesátých letech. Její vzestup v letech šedesátých jsem už pamatovala sama. Ze Zítkových bohatých eklesiologických myšlenek si pamatuji jednu podstatnou: Ano, bohoslužby jsou ústředním bodem, kolem něhož se všechno v obci točí... jenže zůstanou-li jen ony, osamocené, zůstanou pouhým bodem.

Vzpomínal také, jak nesnadno opouštěla po Mnichovu jejich rodina pohraničí, protože jeho otec sloužil v policejním sboru jako velitel. Nebo co se dělo při studentských demonstracích na podzim 1939, události kolem Jana Opletala a konečně 17. listopad... Jen kratičkou dobu, kdy jsme všichni žili dobrou nadějí, působil jako spritituál našich bohoslovců (1968-9), pak se musel opět vrátit k letité službě faráře v Litoměřicích (1947-1989), odkud dojížděl i do redakce. Do redakčního okruhu vtáhl řadu lidí, kteří se koncem 80. let k církvi – v níž kdysi vyrostli – rádi vraceli a začínali publikovat v Českém zápase, čímž se rozšiřovalo jeho zaměření i směrem literárním, nejen teologickým. Nejspíš to bylo tím, že sám psal prózu a stál o to, aby časopis prospíval i dalším způsobem.

To, čemu jsem v rozhovorech s ním naslouchala, byly v jeho podání věru zajímavé lekce z historie poměrně nedávné, ještě živé. Netušili jsme nikdo, že jedna podstatná se před námi právě otevírá. Když byl Dr. Zítek v dubnu 1989 zvolen biskupem olomoucké diecéze, mně zůstala na krku redakce... a pak i sametová revoluce. On měl potom po odchodu patriarchy Miroslava Nováka ještě na starosti správu církve (1990-91).

Ve své nové funkci povolal Dr. Zítek zpět řadu duchovních, kterým působení předchozího biskupa znemožnilo službu. Stavěl tak olomouckou diecézi znovu na nohy. Tím ovšem z jeho strany překvapení nekončila. Když se v roce 1999 po deseti letech se službou biskupa loučil, navrhl do volby naši první biskupku – Janu Šilerovou.

Jakmile se člověk začne rozpomínat, vystupuje jedna vzpomínka za druhou. Ty moje jsou všechny prosvícené laskavostí a vzdělaností tohoto člověka. Je to dvacet let, co jsme se s ním loučili v litoměřické katedrále (zemřel 26. 4. 2005), protože k jeho osobnosti patřila i ekumenická otevřenost, tímto rozloučením mile oplacená.

Jana Wienerová

Foto: ÚAM CČSH