(ČZ 2/2025) Církev československá husitská je církví Vánoc. Zvěst vánočního evangelia a narození Spasitele světa zněla nad kolébkou této církve. Jedním ze svých důrazů ji také výrazně poznamenala až do současných dnů. V kladném i záporném slova smyslu...
„A ty, Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými...“ Takto cituje evangelium podle Matouše (2,6a) slova proroka Micheáše...
V knize proroka Micheáše to čteme poněkud jinak: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody...“ (5,1).
Tedy, v očích světa jsi nejmenší. Jak by také ne. Vždyť co představoval Betlém v Micheášově době? Bezvýznamné městečko s matnou vzpomínkou na kdysi slavnou minulost rodiště největšího z izraelských králů – Davida. Betlémská přítomnost v časech Micheášových se dá stručně klasifikovat jako malost. A to je to nejhorší, co může být – pocit malosti, bezvýznamnosti, perifernosti. A už jsme u své církve...
Efratský Betlém nemohl nikdy postavit tak velký a silný oddíl vojska jako jiná města v zemi... Betlémané si nemohli dovolit to, co někteří jiní. Tak vznikají komplexy méněcennosti – že člověk nemůže to, co mohou ostatní.
Jsi prostě nejmenší (omezený, bezvýznamný, nedůležitý) mezi judskými rody. Takové jsou namnoze pocity některých i v Církvi československé husitské. Duchovně, ve víře, společensky a nevím, jak ještě nejmenší mezi ostatními církvemi. Snad to nebývá vždycky hlasitě vysloveno, ale jde to s námi jako temný stín...
Vzpomínky na Vánoce roku 1919, kdy „lid vstoupil do kněžiště“, vzpomínky na slavná dvacátá, třicátá i čtyřicátá léta rozmachu jsou stejně nostalgicky laděny jako kdysi v srdcích Betlémanů, vzpomínajících na svého slavného rodáka, který to dotáhl až na mocný izraelský trůn. Nu a navíc, ti mladší mezi námi už nevzpomínají na nic. Betléme, Betléme, ty nejmenší mezi ostatními... Jaké byly asi pocity Judských, když se vrátili (a zdaleka ne všichni) z Babylónie do své zpustošené země? Tam u řek babylonských sedávali a vzpomínali na Sión (Ž 137,1). Přicházejí v dějinách doby, kdy opravdu nezbývá nic jiného, než vzpomínat. Ale teď se situace změnila! Judští jsou už na Siónu zpátky. Ovšem na zpustošeném Siónu.
I církev bývá zpustošena. Buď Bohu vzdán dík za to, že se to nikdy nedá říci o Božím Slovu. V tom spočívá ta největší naše naděje, na kterou neplatí ani sebe-zpustošenější trosky. Z trosek se dá přece vždycky znovu stavět! Vzpomeňme na mnohá evropská města těsně po válce.
Se zaslíbením Božího Slova se obnoví zničená města v Judsku. I Betlém – ten nejmenší mezi všemi. I tam, kde lidské oko zaznamenává jenom zmar a zírání, svítá do radostnějších jiter, kdy se toto Boží Slovo dostává ke slovu. Ne tak, že by ono samo odklízelo ruiny a stavělo nové domy. Ale tak, že se mu poslušně podrobí ti, kdo tady ještě jsou, byťsi jich byl jen hlouček nejmenší mezi všemi...
Teď už opravdu platí evangelijní: „A ty, Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými“. Teď už ne! Nikoli proto, že by se vylepšily podmínky pro tvou další existenci, ale pro onoho Vévodu, který je pastýřem Božího lidu... On jediný dává velikost své církvi, i když ona sama zůstává v očích světa v mnohém nejmenší mezi ostatními. On jediný také zbavuje pocitu malosti, bezvýznamnosti a perifernosti, a to pro-střednictvím lidí, kteří na sebe vzali službu jeho kněžství v tom nejširším smyslu. Kde se koná věrná služba Kristu, tam není čas na nějaké komplexy.
Boží slovo se neleká trosek... I v té nejmenší a nej-zastrčenější náboženské obci je co uklízet a co stavět. Kde z tohoto našeho díla vychází Spasitel (Mt 2,6), tam žádný Betlém není už nejmenší...
Milan Matyáš
z Českého zápasu 52/1989 (zkráceno)
Foto: Sněm CČSH v Obecní domě v roce 1946
Český zápas 2/2025 z 12. 1. 2025
