(ČZ 49/2024) Sestra Jana na svých stránkách také píše: „Kráčím světem a nepřestávám žasnout. Svět je pro mě inspirací se vším, co na něm bylo a je.“
Teď jsem to já, kdo nepřestává žasnout při pohledu na tvorbu Jany Šmardové Koulové, farářky naší církve, jak ji představuje aktuální výstava v kavárně na střeše Památníku na Vítkově, kde jsme se před několika dny společně sešly ke krátkému povídání.
Předpokládám, že když jsou obrazy kolem nás umístěny v Památníku na Vítkově, vztahují se všechny k husitství, k Žižkovi... Ale díky abstraktnímu stylu malby není na první pohled poznat, co znázorňují, jaká symbolika je s nimi spojena. Chce to zkrátka výklad. Tady Žižku jsem poznala, kalich je také zřetelný. Mimochodem na kalich, motiv církve i legionářů, jsem se chtěla zeptat. Je pro Tebe častým motivem?
„Tak to jsem vysvětlila v dokumentu Cesty víry, v pořadu nazvaném S kalichem v srdci. Kalich je pro mě v životě nesmírně důležitý.
Radši bych teď ale přešla k obrazu (vpravo nahoře), který je hned vedle kalicha, rodil se velice ztěžka. Jsou to naše hříchy, které se modlitbou, Boží milostí a našimi dobrými činy prosvětlují modrou barvou, která pro mě symbolizuje Kristovy oči. Ty oči, nebe, to je Kristus. Jeho přijetí. Protrhávají se tam černá mračna hříchů a vysvítá nebe.
Pokud jde o další obrazy, jeden právě putoval do Švédska,“ říká sestra Jana a pokračuje: „Sice jsem neplánovala jeho vznik ani jeho cestu do Švédska, ale když jsem ho u Berounky malovala, vznikla scéna se švédským vojákem, který odnáší kořist z naší země. Bere si s sebou zlato a za ním zůstávají střepy, zkáza. V obrazu však není hořkost, ale naopak modlitba, aby se poklady zpět do země vrátily. Na ředění barev byla použita voda z Berounky. Záměrně vkládám do obrazů stopy míst, vodu, hlínu. U Berounky se stala další zvláštní věc: když jsem šla vymýt štětce – bylo to při povodňové vodě, utrhl se se mnou kus břehu a málem mě vzal proud. Sápala jsem se z vody – doslova „tonoucí se stébla chytá“ – a odřela jsem se. V některých obrazech je tedy i má DNA... Mimochodem paní, která mi dělala webové stránky, přiřadila k tomuto obrazu mou báseň, která je o sťatých sedmadvaceti českých pánech. Po letech jsem si přečetla tu báseň a musela jsem uznat, že je to přesné, ty věci spolu souvisí.“
Ano, Tvé obrazy a básně do sebe zvláštně zapadají.
„Pak jsou zde tři obrazy, které se vztahují k prvopočátkům křesťanství. Jeden má název ‘tohu vavohu‘, což znamená ‘pustá a prázdná‘ (počátek stvoření). Jde o mlhu před životem na zemi (SZ) a než se tu objevilo křesťanství (NZ).“
A to je tedy ta tetínská trojice, o které jsem slyšela?
„Ano, malovala jsem je v Komunitním centru svaté Ludmily: jedno téma je předkřesťanské, zmíněná mlha, druhé je šál kněžny Ludmily, a pokud jde o ten třetí (vpravo dole) – když jsem projížděla znovu na Tetín, všude byla mlha, najednou se roztrhla, zazářilo zlaté slunce a vyneslo záři vzhůru. Scéna trvala okamžik. Je v tom naděje, víra, prostě všechno.
Ten obraz, který máme před sebou, byl původně pustý les. Dlouho jsem ho neměla ráda. Když jsem ho tvořila, byla v něm jen beznaděj. Pustý les po bitvě. Představila jsem si ty chudáky lidi, husity, jak běží do lesa, bloudí v mlhách, v rozbité zemi, ty bosé ženy a děti za mrazu, vyhnané kvůli svému vyznání (a pak to samé po Bílé hoře), ty pobité a pozatýkané.
Později, v návaznosti na dialogické kázání, které jsem zde na Vítkově měla s evangelickým nemocničním kaplanem při Modlitbě za domov, a na základě zprávy z kroniky Vavřince z Březové, jsem svůj pohled změnila. Obrátila jsem ho skutečně k Vítkovu.
Mou pozornost zaujaly tři husitské ženy, které tu s dvaceti šesti muži hájily místo a vstup do Prahy od Špitálského pole. Tři bojovnice. Jedna z žen – je popisována jako statečnější než leckterý muž – pronesla před smrtí větu: Neslušíť věrnému křesťanu před Antikristem ustoupiti!
Najednou ten les pro mě nebyl tak pustý: není bezduchý, je v něm naděje a obrovská statečnost, nesmrtelná víra i vděčnost. Teď je to jeden z mých nejoblíbenějších obrazů.“
Vrátím se ještě k historii. Psala jsi diplomovou práci na téma Historie a vývoj náboženské obce v Tmani, kde jsi dnes farářkou – ve sboru zdobeném řemdichem a velkým kalichem spojeným se vznikem republiky a legionáři...“Tak mě napadlo, jak to vlastně všechno bylo. Působila jsi v Tmani už v době psaní práce?
„To jsou právě ty Boží cesty. Bydleli jsme kousek od Tmaně ve Všeradicích, kde jsem spolupracovala se školou, s obcí – i bývalý starosta si myslel, že bych tam mohla mít na starosti kulturu. V té době studií a počátků práce v církvi přišla sestra vikářka Růžena Adamová s návrhem, jestli bychom se nechtěli přestěhovat na Tmaň, vzít si na starosti sbor, bydlet zde. S tím, že by se sbor opravil, bylo by více prostoru pro děti (které má sestra Jana tři). Když jsme o tom začali uvažovat a domlouvali jsme podrobnosti, přijela jsem do Tmaně a přišel ke mně menší pán a představil se slovy: Dobrý den, já jsem Ivan Koula. Já jsem odpověděla: Dobrý den, já jsem Jana Koulová. Zjistili jsme, že jsme vzdálení příbuzní a tento pán je potomek římskokatolického faráře Kouly, který po svém přestoupení zakládal místní náboženskou obec a další obce na celém Podbrdsku (tehdy i ve Všeradicích).“
Co na to říct? Snad jen známé rčení, že náhody neexistují. Netajíš se s tím, že vítáš angažovanost farářů ve společnosti, kulturním životě... Daří se tomuto soužití ve Tmani? A co ekumena?
„Ano. Rozhodně to funguje. Teď jsem spolupracovala na projektu v Komunitním centru svaté Ludmily s paní ředitelkou, od roku 2015 funguje Dětské centrum Světlušky při NO CČSH ve Tmani, spolupracujeme s OÚ Tmaň i sousedními obcemi, s hasiči, spolky, DPS, s Domovem seniorů Senlife, který nově vznikl z rozpadlého zámku. Mám ráda spolupráci církví, lidí upřímně věřících, ale nemám ráda hru na ekumenu. Když si před vás někdo záměrně stoupne, aby nebyl vidět kalich, a při jiné příležitosti, kde je to třeba, vás poplácává po rameni, aby bylo vidět, že jsme ekumena, a snaží se vás manipulovat pro potřeby své církve, tak to není ekumena.“
Ještě mi řekni, koho vlastně napadlo udělat tady v Památníku výstavu?
„Tady na Vítkově nikdo Žižkovo velké výročí bohužel neřešil. Naopak se zde v roce výročí dělá rekonstrukce a po Janu Žižkovi nikdo ani „nevzdechne“! To mě rozčílilo, ale pak jsem si poodstoupila z toho hněvu, pomodlila se, nadechla a řekla jsem si – Bože, ty víš, že mou naštvaností a pouhou kritikou se nic nezmění. Děkuji ti, že mi dáváš možnost, abych udělala (změnila) něco sama za sebe, ale i v sobě, a možná se tím drobným krokem a s Tvou pomocí změní k lepšímu i to ostatní. A najednou se dveře otevřely... a věci se dějí. Namalovala jsem s velikou vděčností a pokorou obrazy na výstavu, seznámila jsem se při tom s báječnými lidmi a vše na sebe začalo zázračně navazovat.
Neznamená to, že by to bylo vždy jednoduché. Malovala jsem třeba ve dvě ráno, když jsem měla čas, občas jsem s plátny o sobotách jezdila na místa, která mne inspirovala a podobně… Obsadila jsem jako husitská žena Vítkov do konce roku 2024, Žižkovi na počest. Nyní za sebou máme již druhou akci na Vítkově s promítáním nového dokumentu manželů Hlavsových z Vista filmu o Janu Žižkovi. Na začátku prosince nás čeká charitativní dražba obrazu pro holčičku Bertičku s Kontem Bariéry s Jolanou Voldánovou, kde zazpívá zpěvačka Šárka Vaňková, a 14. 12. 2024 se Café Vítkov od 14 do 16 hodin otevře rodinám a hlavně dětem. Čeká nás dílnička s pracovními listy Kláry Smolíkové (vznikly ve spolupráci s Pražskou diecézí k 600. výročí Jana Žižky), soutěže a první tři (malí) vylosovaní výherci získají novou knihu Jednooký – malá knížka o velkém Žižkovi i s podpisem autorky. Ale nikdo nebude poslední. Mám radost z propojování lidí a miluji Vítkov. Bůh nám dal Žižku i Komenského, dal nám i Vítkov a spoustu osobních darů. K slávě Boží a v úctě kéž se vším nakládáme.“
Ještě bych se vrátila k Tvým webových stránkám www.jeska.cz. Mimochodem, jak vznikla tato zkratka? Předpokládám, že jde o zkratku?
„Ano, je to Ješka. To vytvořili kdysi kamarádi v době, kdy jsem měla odlétat do Indie. Bez mailové adresy prý nemohu odjet, a tak mi založili mail. A protože jsem se jmenovala Jana Šatrová Koulová, udělali mi z toho Jé, eš, ká a následně ješka. Nyní se přezdívka s Ješkem – Janem Žižkou zajímavě spojila a dává mi další smysl.“
Na stránkách čteme, co jsi studovala, co jsi dokázala. Počínaje lety 1987–1991, kdy to byla SUPŠs v Kamenickém Šenově, obor malování skla, dále od roku 2000 UM — řemeslné zpracování dřeva Česká Lípa; v roce 2000 jsi získala 1. místo v umělecké soutěži „Řemeslo a umění ve skle“ v Novém Boru v oboru vitráž, od r. 2001 práce v barrandovských ateliérech. A pak je tady rok 2012 – HTF UK. Jak se to stane, že člověk, který tak tíhne k umění, se rozhodne studovat bohosloví?
„V tom umění to vždycky bylo. Inspirace dávných autorů vírou v Boha. Dějiny umění – to byla spousta obrazů, které byly s duchovní tematikou, takže se toho člověk nějakým způsobem dotýkal, věděl, že je mu to blízké. Jsem z ateistické rodiny (i když se rodiče nyní k víře dostávají), takže má víra přišla až později. Dělo se to postupně, zázračně, zvláštně, ne bezbolestně, ale díky Bohu za vše, co bylo, jest a věřím, že i bude. Nepřestávám se těšit a žasnout, ale vím, ty kroky jsou i na nás.“
Děkuji za rozhovor a do adventních, vánočních, ale i veškerých dalších dnů přeji, ať se těšíš nadále z Boží přízně a zázraků.
Klára Matoušová
Český zápas 49/2024 z 8. 12. 2024
