100. výročí Církve československé husitské ve Vršovicích

Z KRONIKY NÁBOŽENSKÉ OBCE CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ VE VRŠOVICÍCH

ROK 1922

OSAMOSTATNĚNÍ NÁBOŽENSKÉ OBCE

Roku 1922 vysvěcen byl na duchovního bývalý učitel měšťanské školy Zdeněk Bártl, narozený 22. října 1899 v Českém Šternberku. Svěcení vykonal zesnulý biskup doktor Karel Farský, jenž svěřil mladému duchovnímu péči o náboženskou výuku v nově se tvořící náboženské obci a obstarávání bohoslužeb. Bratr Bártl kromě toho vydatně pomáhal v organizační práci přípravného výboru. Pořádal přednášky, organizoval Chudinský odbor a Sdružení mládeže ve Vršovicích a pomáhal při soupisu členů, jichž počet vzrostl ke dni 4. dubna 1923 na 3.416.

24. května 1923 podána byla zemskému úřadu v Praze žádost o státní schválení zdejší náboženské obce, která byla příznivě vyřízena dne 6. září 1923. Stalo se tak výnosem tohoto znění: „Okresní správa politická na Královských Vinohradech. Číslo 23.4809/A - Dne 11. října 1923. Věc: Vršovice, schválení náboženské obce církve československé. - Radě starších církve československé ve Vršovicích. (K rukoum pana Josefa Žáka, toho času předsedy ve Vršovicích, Havlíčkova ulice číslo 16).

Ministerstvo školství a Národní osvěty výnosem ze dne 6. září 1923, číslo 81.357 – VI. schválilo podle paragrafu 4 zákona ze dne 20. května 1874 číslo 68 ř.z. zřízení samostatné náboženské obce církve československé ve Vršovicích.

Předpokládá se, že obec bude užívati pro své bohoslužebné a úřední účely pouze těch místností, jejichž správně nezávadné získání, byla vykázala podle příloh k žádosti za své státní schválení.
Obvod náboženské obce tvoří tyto politické obce: Vršovice, Hostivař, Chodov, Záběhlice.

Béře se na vědomí, že nová náboženská obec bude se říditi všeobecnou ústavou této církve, vzatou na vědomí výnosem z 15. října 1921, č. 87.471.

Výslovně se připomíná, že nová náboženská obec, ani její funkcionáři nemají nároku na jakoukoliv podporu z prostředků státních nebo z fondu státem spravovaných.

Žádá se, aby nová náboženská obec ustavila se podle předpisů zákona svrchu citovaného a podle stanov, jimiž se řídí. Doba konstituování obce budiž sem oznámena spolu s protokoly o volbě rady starších a funkcionářů, aby mohlo býti zjištěno, zdaž byly dodrženy předpisy článku 9 církevní ústavy československé a zda také zvolení členové rady starších mají náležitosti dle článku 9. odstavce 6. citované ústavy (státní příslušnost, svéprávnost, stáří 26 let a zachovalost). Doklady příslušné buďtež současně laskavě přiloženy.

V příčině ustanovování duchovních správců poukazuje se na paragraf 10. a 11. citovaného zákona, jakož i na článek 13. - 15. církevní ústavy.

Nutno tudíž podati průkaz, že duchovní správce byl valnou hromadou náboženské obce řádně zvolen, diecézní radou potvrzen a biskupem dosazen a připojiti osobní doklady jeho. Pokud průkazy ty nebudou předloženy, nesmí zvolený kněz úřad nastoupiti. Tím zároveň mění se obvod náboženské obce československé církve v Nuslích, schválené již výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 22 února 1923, číslo 55.523/22.“

Tento výnos oznámen byl členstvu na schůzi konané dne 18. října 1923 za přítomnosti devadesáti příslušníků, na níž podal nuselský farář bratr Zeman zprávu ze svého úřadu a bratr Horký o dosavadní činnosti přípravného výboru.

USTAVUJÍCÍ SHROMÁŽDĚNÍ NÁBOŽENSKÉ OBCE

Ustavující shromáždění nové náboženské obce konalo se dne 30. října 1923 na dvoraně metodistické církve od 20.00 za přítomnosti 193 členů a hostí. Shromáždění zahájil předseda rady starších v Nuslích bratr František Plechatý. Předsedou shromáždění byl poté zvolen bratr Zdeněk Bártl, jenž vzpomněl těch prvních pracovníků, kteří byli dne 1. dubna 1921 zvolení do přípravného výboru a kteří bez prostředků a zkušeností konali těžkou průkopnickou práci. Dnes máme ve Vršovicích 4120 členů a 11.859,17 Kč z celkového jmění. Poté promluvil bratr farář Zeman a za metodistickou církev učinil projev kazatel dr. Dobeš. Byly provedeny volby první rady starších, která se ve schůzi dne 8. listopadu 1923 takto ustavila:

předseda Josef Kubíček, 1. místopředseda Josef Horký, 2. místopředseda Jan Baťka, jednatel Maxmilián Holman, pokladník Josef Jirsák, účetní Eduard Pravda, archivář Otakar Macháček, zapisovatel Ferdinand Žák.

Dalšími členy byli: Josef Kratochvíl, Václav Jenč, Jan Šoltys, Josefa Slámová. Revizory účtů byli Jan Hejtmánek a Josef Kubíček.(Poznámka: bližší data o zvolených nejsou nikde v zápisech uvedena). Náboženská obec neměla ještě duchovního správce. Proto hned v první své schůzi usnesla se rada starších vyjednávati s bývalým kaplanem na Zbraslavi, nyní poštovním úředníkem tamtéž o podmínkách přijetí jako faráře ve Vršovicích Josefem Stalmachem.

Bratr Josef Stalmach nastoupil místo faráře dne 11. listopadu 1923 a působil tu do 31. března 1925, kdy na své místo z důvodů finančních rezignoval. Za farní kancelář sloužila místnost, kterou ve svém bytě ve Vinohradské ulici číslo 5 propůjčil bratr Josef Kratochvíl. Úřední hodiny byly od 15.30 do 17.00. Ke konání bohoslužeb byla propůjčena laskavostí ředitele reálky pana Rypky zpěvní síň ve školní budově.

Koncem roku založen byl při radě starších chudinský sbor mající zpočátku 107 členů. Pořádal divadelní představení, přednášky a sbírky a z výtěžku těchto podniků poskytoval peněžní pomoc a podporu potřebným příslušníkům. Dle matričních záznamů bylo v tomto roce 13 křtů, 3 oddavky a 8 pohřbů. Na darech za úkony bylo vybráno 613 Kč.

Rada starších již od počátku se starala o získání pozemku na stavbu budoucího sboru. Dne 29. listopadu podala pražské obci žádost o prodej pozemku v ulici Štítného (dnešní Madridské) ve výměře 375 sáhů.

ROK 1924

V tomto roce byl založen kulturně-vzdělávací odbor, který vyvíjel zdárnou činnost. Také v Hostivaři počal se jeviti větší zájem o církev po členské schůzi 17. února tam pořádané. Posílení náboženského života naší mladé obce nemálo přispěla návštěva bratra biskupa doktora Karla Farského, vykonaná dne 30. března, spojená s bohoslužbami a promluvou.

V den katolického svátku Božího Těla konán byl stejně jako roku loňského s dětmi výlet do Krče, kde o pobavení a občerstvení se postaraly naše sestry. Po dlouhém jednání stran pozemku v ulici Štítného vyšlo najevo, že pozemek, za jehož darování bylo žádáno u pražské obce, není jejím majetkem, nýbrž majetkem Občanské záložny ve Vršovicích. Jednáno tudíž s Občanskou záložnou a sjednána kupní smlouva, dle níž pozemek sestávající ze tří parcel koupen za úhrnnou částku 200 Kč. Na zakoupení poskytla diecézní rada příspěvek 38.000Kč kterážto částka byla doplněna sbírkou z dřívějška na 50.000 Kč a jako první splátka proplacena. Zbytek kupní ceny ponechán na 6% úrok. Tím konečně praví se v zápise o schůzi rady starších z 5. prosince – "první platný krok k vybudování našeho sboru vykonán."

V tomto roce bylo vykonáno 90 křtů, 311 oddavek, 32 pohřbů. Na darech při úkonech bylo odvedeno 4.727 Kč.

David Frýdl (zveřejněno ve Vršovickém hlasateli č. 4 a 5/2022)

Redakce

Promluva faráře Davida Frýdla při ukládání časové schránky do základního kamene Husova sboru ve Vršovicích 12. 11. 2023

Při stavbách významných budov, mezi které dříve bezesporu chrámy, kostely a modlitebny patřily, bývalo zvykem ukládat do nich na vyhrazená místa časové schránky. Do úložných kamenů v základech, ale také do korouhví věží, vkládali stavitelé poselství v podobě listin, různých předmětů, mincí, stavebních plánů, později i fotografií, kterými dokládali svůj každodenní život, své zápasy, svou víru. O časové schránce v úložném kameni našeho vršovického Husova sboru jsem byl poměrně detailně informovaný ze dvou kronik náboženské obce, z nichž obě zaznamenaly okolnosti, za kterých byla časová schránka v listopadu 1930 vytvořena a také, co je jejím obsahem a kde se nachází. V průběhu léta jsme zdivo nad úložným kamenem odkryli a po několika hodinách práce byli odměněni pohledem na měděnou kazetu s vyrytým nápisem Ve jménu Páně a datem 25. 11. 1930. Devadesát tři let byla schránka ukrytá všem pohledům. Nikdo z těch, kdo schránku tehdy ukládali, už nežije. Žijící kolem místa uložení procházeli nevěda, jaké cenné svědectví se pár centimetrů od nich v útrobách zdi skrývá. S rozechvěním jsme následně ve farní kanceláři schránku za přítomnosti některých členů rady starších a dalších hostů otevřeli. Dýchla na nás doba před více než devadesáti lety, a to doslova. Do schránky byl totiž vložen i vavřín, který všechny uložené memorabilie provoněl. Vavřín to nebyl jen tak ledajaký. Pocházel z katafalku, na kterém v Pantheonu Národního muzea ležela v březnu 1930 rakev Aloise Jiráska, podle kterého bylo původně divadlo v Husově sboru pojmenováno. List po listu jsme opatrně brali do rukou jednotlivé předměty, které ještě čekají na své detailní prostudování a archivaci, vše dle očekávání: plány budovy, mince, fotografie, denní tisk, pamětní listina kaligraficky provedená na pergamenových listech a také něco navíc, co kroniky nezmínily. 33.839 dnů čekala schránka na své otevření. To je 92 a tři čtvrtě roků, 1.111 měsíců – jeden celý počtem dnů požehnaný lidský život, na jehož délku si v daném rozsahu může z počtu statistického dělat naději jen málokdo. Před očima mi šly tváře lidí, kteří podle záznamu byli uložení časové schránky přítomni: farář Šťastný, který na úložný kámen třikrát poklepal ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Předseda stavebního odboru inženýr Němota s dcerkou Věrou, které v té době zbývaly necelé čtyři roky života, architekt budovy Karel Truksa, nejstarší člen rady starších Jindřich Jelínek a další. Byli přítomni uložení časové schránky, sami jsouce časovými schránkami, stejně jako my, kteří jsme byli přítomni jejímu otevření a následnému uložení v listopadu tohoto roku. Jednou někdo s odstupem let stejně jako jsem to činil já, bude přehlížet životy nás, jejichž životní cesta bude už dávno dovršena.

Apoštol Pavel v 8. kapitole listu křesťanům do Říma píše, že každý člověk je dlužník, ale není dlužníkem sám sobě, abychom museli žít podle své vůle a spět tak k nevyhnutelné smrti. Ve víře v Krista nám byl přidán i jeho Duch vítězící nad smrtí. Znovu můj pohled upoutal nápis vyrytý rukou Antonína Němoty na měděné schránce: „Ve jménu Páně.“ Ve jménu Páně zakonzervoval něco málo ze svého času člověk, který se narodil více než před stovkou let. Vlastně toho ani tak moc nebylo: pár dobových novin, zpráv například o tom, že Karel Čapek obdržel státní cenu, že ve Vršovicích stavějí Husův sbor, že zubní technik provozuje svou ordinaci na Vinohradech v Šafaříkově ulici číslo 3, (v tom samém domě bude od roku 1974 žít budoucí farář Husova sboru ve Vršovicích David Frýdl, a z tohoto domu se vydá jednoho dne do Husova sboru na Vinohradech, aby vstoupil do husitské církve), nějaké fotografie, bobkový list, vlaječka – to všechno „Ve jménu Páně“ zaletováno, uzavřeno, uschováno pro budoucí otevření. Vůně vavřínu mi evokuje jiná Pavlova slova o věnci pomíjitelném – toho z bobkového listu, který dávali na krk vítězům v běžeckém závodu, a věnce nepomíjitelného, který obdrží člověk jako odměnu z Boží milosti za svůj běh víry. V tomto očekávání apoštol napsal: „Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“

Každý z nás jsme jedinečnou časovou schránkou svých životních zkušeností, zápasů, proher i vítězství. Jsou v nás ukryté vzpomínky na to, co v čase probíhalo a v čase končilo, ale jsme také schránkami nadějí, kterých jsme se v životě přidržovali, schránkami víry, která dokáže hledět k obzoru a za ním přetrvávající Boží milosti, a konečně lásky, která jako jediná zůstane a kterou nemáme jenom trpně přijímat, ale rozmnoženou ji předávat těm, kteří jsou okolo nás. To všechno se má dít „ve jménu Páně“, jak nám do našich okoralých a zkornatělých srdcí zlatým písmem ryje Duch svatý. V neděli 12. listopadu jsme za účasti bratří patriarchy Tomáše Butty a pražského biskupa Davida Tonzara vrátili časovou schránku zpátky na její místo do zdi Husova sboru – pro ty, kdo přijdou po nás. Prosme za to, abychom ještě před tím, než budou naše časové schránky ukládat do prachu země nebo popelnic kolumbárií „ve jménu Páně“ k budoucímu otevření, mohli i my vyznat: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“

David Frýdl