Pilát Pontský demonstruje, jak se chránit před koronavirem. (33. n. l.)
O postavách apoštolů a jejich světě
Hodláme-li hovořit o humoru v kanonických textech Nového zákona, bude se debata týkat především situační ironie a sarkasmu.
V potaz je potřeba vzít fakt, že texty byly v době antiky určeny k veřejnému poslechu a humor prostých vrstev byl záležitostí orality. Není tedy pro nás dostupný. Utvářel se na tržištích, v lázních, při obchodní činnosti, při práci, ale i na veřejných toaletách. Specificky křesťanský humor můžeme vidět až v pozdějších textech apokryfních skutků apoštolů či v některých apokryfních evangeliích. Zvláště apokryfní skutky z Leukiovy pětice z konce druhého a počátku třetího století fungovaly jako obrácená analogie k římským ideálním romancím a křesťané se u nich měli bavit. Zábavným prvkem byla přepjatá askeze a parodie římských úředníků, arénové scény s bizarními zázraky, mluvící lev, ale i postavy apoštolů, které jsou tak dokonale křesťanské, že i martyrium a jejich poprava jsou vlastně sladkou odměnou za jejich křesťanskou službu a dějí se kolem jejich smrti či ostatků zázraky. Postavy apoštolů spojovaly nebe se zemí a o popularitě těchto zábavných příběhů, jež ovlivňovaly víru lidových vrstev v kontextu římské říše i za jejími hranicemi, svědčí četné verze přepisů, překlady a samostatné kolování dílčích částí (viz martyria, Skutky Pavla a Thekly, 3. list Korintským či Skutky Pavla).
Evangelia a Pavel
Co se týče samotného Nového zákona, „černý humor“ lze dobře ilustrovat na příkladu Ježíšova podobenství v Lukášově adaptaci – Podobenství o boháči a stodolách (12,13-21). Boháč, který myslí na prosperitu svou, a ne celku vesnice či města, raduje se z hojné úrody, kterou má sám pro sebe, čímž je zajištěn „na mnoho let“, hodlá si užívat, jíst, pít a být veselé mysli, je Bohem nazván „bláznem“ a ještě této noci si vyžádají jeho duši. Boháč zemědělec, který si plánuje skvělou a bezpracnou budoucnost, však nemá před sebou ani den života! Zapomněl na Boha i na všechny, za něž má jako patron zodpovědnost. Podle měřítek judaismu, lukášovského křesťanství, řecké polis či Ciceronových nebo stoických ideálů se jedná o sobce. Je jen na čtenáři, zda podobenství vnímá jako minipříběh s komickou nebo tragickou zápletkou.
Další ironickou epizodu nacházíme v Janově evangeliu 7,1-10, kde před svátky stánků rozpráví Ježíš s bratřími, „kteří v něj totiž nevěřili“. Bratři jej vybízejí, aby šel do Judska a ukázal tam vše, co umí, nechce přece zůstat v ústraní, když touží být veřejně známým. Ježíš je ujistí, že na svátky nejde, ale oni ať jdou. Sotva bratři na svátky vyrazili, Ježíš šel také, ale nepozorovaně. Jaké pak muselo být překvapení bratří, když Ježíš uprostřed svátků vystoupil. Na výsměch bratří Ježíš neodpovídá argumenty, jsou nevěřící v něj (v Janově době před koncem století už bylo možné věc takto napsat) a diskuse nemá smysl. V očích čtenáře z nich činí Ježíš hlupáky. Má na to však nárok, neboť v sázce je jeho život (7,11.25). Čtenář/posluchač samozřejmě straní Ježíši a celé evangelium má tento ráz. Učedníci, kteří se v centrální části evangelia opakovaně dotazují Ježíše, kam hodlá odejít, se nedozvědí nic konkrétního. Vše má útěšný a oslavný ráz, „tvrdá data“ však chybí. Nejsou to jen nevěřící bratři, kteří nedostávají patřičné informace, ale jsou to i učedníci, kteří v Janově evangeliu často nerozumí, tápou a jsou terčem situační ironie, neboť čtenář už žije dál a situaci rozumí.
Specifický je sarkasmus apoštola Pavla v listu Galatským 5,12. Pavel se v tomto svém listě vyrovnává s těmi, kdo judaizují křesťanské obce z nežidů, které on sám založil. Příchozí misionáři a Pavlovi oponenti zřejmě zamýšlejí obce v Galácii podřídit Jeruzalému a doplnit požadavky na život v Duchu s Kristem zachováním některých zákonů a směřováním k proselytismu a obřízce. Pavel to radikálně odmítá a argumentační blok v části, jež má nabádací charakter, zakončí sarkastickým vtipem: Ti, kteří mezi vás vnášejí kvůli obřízce neklid, ať se rovnou vyklestí! Když jsou tito zastánci pořádků a jediné pravdy tak dbalí věci, ať si tedy uříznou vše a stanou se eunuchy!
Humorně však mohou působit i pasáže ze Skutků apoštolů 25,23-27, kde Lukáš značně nadsadil Pavlův společenský status. Pavel je vězněm, ale „vězněm svědomí“. Je bezúhonný a všichni to vědí. Na jeho obrannou řeč je prokurátorem Festem pozván král Herodes Agripa II., jenž dorazí i s manželkou Bereniké, přijdou vysocí důstojníci a přední muži z města. Pavel je atrakcí. Vzdělanec, na něhož jsou všichni zvědaví. Každý, kdo něco znamená, musí na Pavla!
Obdobně tomu je s Pavlovou cestou po moři ve Skutcích 27,33-38. V čase dlouhé a neutišitelné bouře vyslouží Pavel posádce eucharistii, uklidní všechny slovy o záchraně s tím, že nikdo nepřijde ani o vlas na hlavě. Ani zmije, která Pavla po záchraně z moře na ostrově Malta uštkne, Pavlovi neublíží, ač všichni čekají, že padne mrtev. Pavel je apoštol Ježíše Krista a jeho úkolem je donést evangelium do Říma císaři. Intriky, nepřátelé, žily, živočichové nic nemůže Pavla zastavit. Hrdinu, který je představitelem celé první generace křesťanů, musí slyšet řečnit císař Nero! Skutky apoštolů jsou rétorickou historiografií a čtenář se má u tohoto žánru také bavit...
Humor doby antiky
Určitě do myšlení křesťanů pozdní antiky nelze automaticky promítat motivy a žánry, které známe ze středověku, anebo se snažit popsat lidový humor pod vlivem karnevalové kultury Michaila Michajloviče Bachtina. Z doby antiky máme četné texty a náměty, které měly bavit (antické novely, romány o lásce a dobrodružství, bajky, Petroniuv Satyricon, Apuleiův Zlatý osel) a v kontextu společnosti, v níž se mísily kultury, náboženství, tradice, zvyky, kolovalo rozmanité zboží na korábech i v karavanách, byl svět otevřený literárně a vypravěčsky. Četné zážitky na cestách, setkání s neznámým, potulní pěvci a profesionální baviči, kteří měli v Aténách i svůj cech, vytvářeli podhoubí pro četné formy humoru...
Jiří Lukeš
