(ČZ 21/2024) Miroslav Kubičko, šéfredaktor Vinného kmene představuje v našem rozhovoru časopis brněnské diecéze, který vychází již téměř patnáct let.
Časopis Vinný kmen byl, tuším, prvním z časopisů, které vydávají diecéze naší církve. Jaké byly okolnosti jeho vzniku? A kdo je autorem názvu?
Ano, neklame-li mě paměť, tak Vinný kmen byl skutečně první. První číslo vyšlo možná již před nějakými téměř patnácti lety, z hlavy vám to přesně neřeknu, musel bych se podívat do archívu, který teď nemám při ruce. Poslední má číslo 41, časopis vycházel 3x ročně, v současné době 2x ročně. Okolnosti vzniku?
Byli jsme tenkrát, řeknu to pokud možno kulantně, poněkud rozčarováni z tehdejší úrovně Českého zápasu, a tak nás napadlo pokusit se vydávat nějaké vlastní periodikum. Vznikalo v podstatě na koleně, čerpali jsme z vlastních omezených možností. Máme při diecézi malé tiskové středisko, ve kterém vydáváme momentálně potřebné tiskoviny, takže tam to Pavel Pospíšil zpracovával, zalamoval dodané materiály, tiskl na barevné kopírce atd. Šéfredaktorem jsem byl jmenován já, ale to jen proto, že jsem v devadesátých letech pracoval v knižním nakladatelství. Sice jen jako výtvarný redaktor, organizační schopnosti totálně postrádám, ale formálně Vinný kmen dodnes zaštiťuji.
Takhle jsme to dělali dlouhou řadu let, přibližně až do roku 2020. Jenomže během té doby následovaly další naše diecéze se svými periodiky a my jsme si postupně uvědomovali, jak za nimi začínáme víc a víc pokulhávat. Jak po stránce obsahové, tak ve věci podoby časopisu. My jsme ustrnuli u toho stereotypu, se kterým jsme začali. Jenomže to už bylo hodně vyčerpané, což se ukázalo i u zájmu o časopis, začal být víc a víc mizivý. A tím pádem jsme se s tehdejší redakční radou sešli s tím, že jsou jen dvě možnosti: buďto to radikálně předělat – anebo skončit. To druhé se nám ale nechtělo... Přidal se k nám do redakční rady br. biskup Juraj Dovala, který přišel s požadavkem dát časopisu profesionální podobu: dělat jej v první řadě v tiskárně, na křídovém papíru, celobarevně. Ale přinesl i důležité návrhy změn obsahových, rozdělili jsme si jednotlivé rubriky a pod. A takto to v našem týmu funguje dodnes.
Autorem názvu byl jeden z našich stálých spolupracovníků, Michal Hvězda. První dvě čísla byla bez názvu, prozatímní titul byl „Občasník Brněnské diecéze CČSH“. Byla vyhlášena soutěž, no a Michal přišel s návrhem Vinný kmen, což bezkonkurečně zvítězilo.
V jednom z nedávných čísel, v rozhovoru s bratrem biskupem Jurajem Dovalou, jste přirovnal svou službu v církvi k cestě: člověk je v určitém okamžiku jinde, než byl před pár lety, je to dynamické, v pohybu, v procesu... Možná je to vhodné přirovnání i pro takový "život" časopisu. Reflektuje jiné dění než třeba před deseti lety, klade jiné důrazy, čelí novým výzvám... Vidíte to podobně? Jak se proměnil Vinný kmen za ta léta?
Snažíme se o větší a aktuální záběr. Tedy nejenom abychom přinášeli informace o dění a akcích v diecézi, ale chceme reflektovat i souvislosti a vazby společenské ve větší šíři, naším zájmem je otevírat se ekumenicky. To se projevuje např. v rozhovorech, které jsou nedílnou součástí každého čísla, v rubrice zabývající se spiritualitou (tu má na starosti nejpovolanější člen redakční rady, renomovaný teolog Petr Šandera), v recenzích na zajímavé knihy, v připomínkách významných společenských výročí apod.
Také samozřejmě cítíme vždy potřebu nějakým způsobem zareagovat na aktuální otázky a problémy. Tak např. v době covidové jsme přinesli několik svědectví o tom, jak se s tím v jednotlivých obcích vyrovnávají, jaké jim to přineslo nové zkušenosti. Podobná byla naše reakce na ruskou agresi na Ukrajině. Párkrát jsme se v poslední době zastavili u ožehavé problematiky lidí LGBTQ+ a jejich služby v církvi. Takže věřím, že se nám daří neustrnout opět v nějakých stereotypech. Život, i ten církevní, musí zkrátka mít dynamiku, musí to být život, ne zakonzervovaná konzerva.
Rádi bychom do tvorby Českého zápasu zapojili více laiků, samozřejmě také více mladých, řekla bych, že máme v tomto ohledu stále rezervy. Jak se to daří při přípravě čísel Vinného kmene?
Tak to je už v podstatě chronická choroba... Když jsem slýchal vzpomínky pamětníků, co všechno dělali, čeho všeho se účastnili, do jakých činností se s nadšením hrnuli, tak jen tiše závidím. Jenomže doba, kdy naše církev vznikla, byla jiná, než to, v čem jsme dnes. První republika a ještě i roky poválečné, to byl mimo jiné čas „spolkaření“ a to se týkalo, omlouvám se, ale cítím to tak, i naší církve. Každý člověk cítil potřebu zařadit se do nějakého „spolku“. Byla to doba „kolektivizace“ (tehdy v dobře míněném slova smyslu). Dnes je doba „individualizace“. Být součástí instituce či spolku, to se nenosí, tomu se zvláště ti mladí dnes vyhýbají téměř programově (a víte, že se jim většinou ani moc nedivím?).
Těch upozornění, výzev a proseb, ať nám lidé přispívají, jak by tím časopis oživili, byla již řada, ale odezev je spíš minimum. Takže si musíme vystačit s tím, co máme. Chvála Pánu, máme v redakci skvělý tým. Ale nechci si stýskat, děkuji Bohu, že máme, co máme a že se nám daří a že je o Vinný kmen zájem, i když ne vždy zrovna takový, jaký bychom si představovali.
Děkujeme Miroslavu Kubíčkovi, jenž za redakci Vinného kmene odpovídal na otázky Kláry Matoušové
Český zápas 21/2024 z 26. 5. 2024
Distributoři slunce, aneb pohled do diecézních časopisů CČSH
