(ČZ 33/2025) Podíváme-li se do historie těsně po skončení druhé světové války, naše sestry a bratři žili ve velkém očekávání oživení církve, která v některých oblastech, zejména v pohraničí, přestala téměř existovat.
„Pohraničí vás volá, vás dělníky rukou, učitele, úředníky, vás řádné české lidi,“ tak začíná článek v srpnovém Českém zápase roku 1945. Autor pokračuje: „Věrní synové národa slyší volání vlasti v rozhodné historické chvíli a jdou. Mnozí se vracejí tam, kde před okupací žili a pracovali, jiní jdou za novým životem, za novou existencí.“
Citujeme ve skutečnosti dopis Církve česko-slovenské adresovaný Ministerstvu školství a osvěty. Pod textem článku je otištěn návrh na znárodnění majetku německé evangelické a německé církve starokatolické. Návrh podepsali tajemník Ústřední národní správy církve československé Dr. František Hub a předseda Dr. Miroslav Novák. Přitom zmiňovaný článek také uvádí, že se československá církev domlouvala se synodní radou církve českobratrské. Z jednání vyplynulo, že evangelická církev chce převzít majetek německé evangelické církve a jsou ochotní pronajímat církevní objekty jiným církvím. V článku je k tomu uveden názor, že by Církev československá „těžce nesla být – byť blahovolně – v područí.“
Všechna fakta jsou dnes známá a setkáváme se s nimi při našich cestách a rozhovorech například v Kraslicích, nebo když nám sestra farářka Jana Šilerová vyprávěla o vztahu polské a české menšiny ve slezském regionu podmíněném omezením působnosti naší církve.
Konečně o tom svědčí další články Českého zápasu z roku 1945, například o manifestaci církve v Ústí nad Labem týkající se pohraničí. Jeden z řečníků uvedl: „Přítomná doba není dobou klidu. Jako starozákonní Židé po návratu z babylonského zajetí budovali ve zpustošené zemi nový život, v jedné ruce zbraň, v druhé nástroje k životu. I my v pohraničí nesmíme zbraň pouštět z rukou.“ Další článek má název „Naše práce v českém pohraničí“. Ten se zmiňuje pro změnu o národní a náboženské manifestaci v Karlových Varech, kde se připomínalo obnovení činnosti naší církve v chebském kraji. První poválečná bohoslužba se zde konala 7. července, vedená farářem V. Lencem v bývalém německém evangelickém kostele. Hned na to navazuje zmínka o první poválečné bohoslužbě v Teplicích–Šanově. Následují zprávičky další a další z pohraničí, z Klatov nebo Železné Rudy. Je hned zde také výzva, aby lidé hlásili nové přesídlence, aby je faráři mohli navštívit.
Podíváme-li se na východní část republiky – Těšínsko, odtud je zpráva, upozorňující na těžce snášenou polskou a německou okupaci od roku 1938 do 13. května 1945, kde „byl život v náboženské obci umlčen. Jenom pohřby konané bratrem farářem za veliké účasti a s rizikem přechodu hranice bez propustky, byly jedinou vzpruhou.“ Následuje optimistická zpráva jako v ostatních případech z pohraničí: „Náboženská obec se v posledních týdnech zotavila z utrpěných ran...“ Zveřejňují se sbírky soukromých osob, které ochotně přispěly na potřeby církve, a to neuvěřitelné částky peněz. Například manželé Dobešovi věnovali 40 tisíc korun, což na tu dobu byla velká částka. Bohoslužby se konají provizorně – v Orlové v klášteře, v Karviné ve škole a v Českém Těšíně v evangelickém chrámu.
Český zápas ihned po osvobození v každém čísle neustále upozorňuje na nutnou pomoc naší církvi v pohraničí a referuje o tamní situaci. Pro ilustraci 19. července článek „Naše církev na severní Moravě žije“ uvádí informaci o zdejším neutěšeném stavu: „Zatím je tu hodně práce, jsme o pět či šest let pozadu než všechny jiné náboženské obce, vždyť zde ještě zpíváme „starou“ liturgii. Ani nevíme, kolik nás tu je, mnoho se nás před válkou odstěhovalo, mnoho lidí se sem dnes stěhuje. Jistě vzrosteme.“ Článek vzniklou situaci vysvětluje: „Po celou dobu okupace byla naše církev v pohraničí perzekuována, příslušníci zde žili bez duchovního, bez bohoslužeb, bez styku s církví. Jen nutné bohoslužebné úkony vykonával br. far. Stan. Smékal ze Zábřehu.“
To vše vedlo k tomu, že Ústřední národní správa církve vyzvala náboženské obce, aby provedly sbírku pro obce, které obnovují za ztížených hospodářských podmínek svou činnost v pohraničí. Od té chvíle máme možnost v každém čísle Českého zápasu číst, kolik peněz se kde a pro koho vybralo. Jsou to většinou tisíce korun. Mezi prvními jsou Nusle s 5000, Hradec Králové s 2500 korunami nebo Plzeň – západ s 1850 korunami.
Do zvláštní kapitoly v obnovování církve byly zařazeny také obce nepatřící do pohraničí, naopak ve středu Čech. Jednalo se o území Netvořicka a jak Český zápas popisuje, jedná se o „tiché vesničky v Povltaví a Posázaví od Jablonného nad Vltavou až po Lešany, jež musely být vyklizeny do 15. září 1942.“ Dále sem spadaly Netvořice, které byly od počátku sídlem tzv. Regierungskommissära, kterým byl vždy příslušník SS. Český zápas po osvobození vyzývá věřící naší církve, aby přijeli 19. srpna 1945 na tradiční netvořickou pouť podpořit navrátilce do svých domovů.
Abychom nekončili tesknou historií o pohraničí a velkém poválečném stěhování věřících z místa na místo, uveďme, že již v prvních měsících po konci války začíná zakládání nových náboženských obcí. Vůbec první obcí vzniklou v osvobozeném Československu, se stala pražská košířská obec. Zahrnovala obce Košíře, Motol, Stodůlky a část Smíchova. Nová obec čítala 4091 členů.
Z ČZ vyčetl a zpracoval Mirko Radušević
Foto: Rychvalksý sbor. Při polské okupaci 1938 byl Husův sbor v Rychvaldě uzavřen a načas v něm byla konírna. Kalich a heslo „Pravda vítězí“ byly strženy.
Český zápas č. 33 z 17. 8. 2025
