K Roku české hudby 2024 - výročí českých hudebních skladatelů

(ČZ 8/2024) Je podivuhodné, že každý kalendářní rok končící čtyřkou nám připomíná řadu vynikajících osobností, které proslavily náš národ svým dílem, krásou tónů, melodií a harmonií. 

V každém z nich se představují kulatá a půlkulatá výročí českých hudebních skladatelů, kteří obohatili významně nejen domácí kulturu, ale jejich tvorba vešla do podvědomí posluchačů v celém světě.

Kořeny „čtyřkových“ letopočtů jako Roku české hudby spadají do roku 1924, kdy se konaly velkolepé oslavy při příležitosti 100. výročí narození Bedřicha Smetany. Pak zásadním byl rok 1954, kdy bylo připomenuto 50. výročí od skonu Antonína Dvořáka, tehdy dle tehdejšího zákona zanikla autorská práva berlínskému nakladatelství Simrock. Mohla se otevřít a prozkoumat Dvořákova pozůstalost a započalo se pak s kritickým vydáním Dvořákova díla. A pak i v dalších čtyřkových letech byli naši hudební jubilanti připomínáni jak v naší vlasti, tak i na mnoha místech světa.

Pokusíme si položit otázku, co mají společného, byť se narodili s časovým odstupem na různých místech, často v různorodém rodinném prostředí, v čem tkví jejich význam?

Všichni po svém narození byli pokřtěni v římskokatolické církvi, dokonce Martinů již druhého dne po svém narození. Všichni obdrželi velký talent, který rozvíjeli pod vedením svých učitelů. Smetana vyrůstal v prostředí, v němž jeho rodiče hudebně nadáni jej vychovávali k lásce k hudbě. Jeho otec byl prvním jeho učitelem ve hře na housle, pak Smetanovým učitelem klavírní hry v raném věku byl místní učitel Jan Chmelík. Talentované dítě již v šesti letech koncertovalo při veřejných vystoupeních. Smetana se později vzdělával tři roky od r. 1847 v Praze u mezinárodně uznávaného hudebního pedagoga Josefa Proksche. Dvořák začal hrát na housle pod vedením místního učitele Josefa Spitze. Muzicíroval a zpíval na kůru místního kostela sv. Ondřeje v Nelahozevsi, kde byl pokřtěn. Otec ho později předal do obce Zlonice, kde se učil povolání, které měl podědit – stát se řezníkem. I tam našel dobrého učitele v osobnosti místního učitele a varhaníka Antonína Liehmanna, u něhož v letech 1853 - 1856 se vzdělával v hudební teorii, ve hře na klavír, housle a varhany. Později následovalo studium na varhanické škole v Praze, kterou absolvoval v r. 1859. Janáček byl veden především svým otcem ve hře na housle. V 11 letech jej otec předal jako choralistu v brněnském augustiniánském klášteře při chrámu Nanebevzetí P. Marie, aby jako nemajetný si takto mohl zajistit své další vzdělávání. Učitelem mu byl tamní člen řádu Pavel Křížkovský (1820 – 1885), předchůdce Smetanův zejména v četných sborových kompozicích. Takto se mu dostalo kvalitního hudebního vzdělání. Suk se pro zaneprázdnění svého otce, učitele a regenschoriho, rozvíjel hudební dovednosti u místního muzikanta Plachého. Jeho talent byl natolik velký, že již v 11 letech byl přijat na pražskou konzervatoř, kde studoval hru na housle, harmonii a skladbu. Novák se již v raném věku učil v Počátkách hře na housle a klavír a díky svému učiteli Vilému Pujmanovi pak začal skládat své vlastní skladby. Martinů dostal své první housličky v šesti letech. Učil se u místního krejčího Černovského a pak již při nejrůznějších setkáních veřejně vystupoval. Všichni vzpomínání věděli o sobě a dokázali předávat svůj um a dovednosti později i dalším. Dvořák hrál na violu jako člen orchestru Prozatímního divadla v Praze od roku 1859, později také pod taktovkou Bedřicha Smetany. Janáček se seznámil při studiu na varhanické škole v letech 1874 – 1875 v Praze s Dvořákem, jehož dílo obdivoval a s nímž se spřátelil. Navštívil ho také v Dvořákově kraji pod Řípem. Ctil Dvořáka natolik, že jemu zasílal nejen dopisy, ale také i své vlastní kompozice, aby je jím obdivovaný skladatel posoudil. Bohužel - ale nestalo se tak. Stalo se tak až v r. 1954, kdy byla otevřena a zpracovávaná Dvořákova pozůstalost, byly nalezeny dopisy, ale tehdy dosud neznámé Janáčkovy kompozice. Např. mužské sbory Loučení, Holubička, Žárlivec a také 6 Dvořákových Moravských dvojzpěvů, k nimž přikomponoval Janáček tenorový a basový hlas. Josef Suk v roce 1890 a Vítězslav Novák v r. 1891 byli přijati do kompoziční třídy Antonína Dvořáka. Martinů v mládí rozvíjel svůj talent na pražské konzervatoři, i když se mu ve studiu nedařilo, později se vrátil ke studiu pod vedením Josefa Suka, Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstra. A pak byl v letech 1920 – 1923 jako houslista členem České filharmonie. A byl to právě jeho učitel Josef Suk, který Bohuslavu Martinů zajistil stipendium pro pobyt v Paříži.

Společným jmenovatel námi sledovaných jubilantů byla láska k vlasti i k tradicím české lidové písně. Dokladem mohou být Smetanovy kompozice oblíbeného českého tance polky, Dvořákovy Slovanské tance, v nichž zaznívají i tradiční názvuky českých lidových tanců, Moravské dvojzpěvy komponované na slova lidové poezie pro dva ženské hlasy s průvodem klavíru pro přítele továrníka Neffa z Lipníku nad Bečvou z 80. let 19. stol., Janáčkovy Lašské tance či cyklus pro smíšený sbor Ukvalské písně vycházejí z melodiky lašských písní. Nelze nepřipomenout kompozice Bohuslava Martinů psané na texty lidových písní: Písničky na jednu stránku, Písničky na dvě stránky pro sólový hlas s průvodem klavíru, Madrigaly pro smíšený sbor, nádhernou kantátu Otvírání studánek z r. 1955 na slova moravského básníka Miloslava Bureše pro ženský sbor, dvoje housle, violu, klavír, recitátora a barytonové sólo. Martinů byl osobním přítelem Miloslava Bureše (1909-1968), poličského rodáka, složil na jeho básnické texty další kantáty: Legenda z dýmu bramborové nati (1956), Romance z pampelišek (1957) a Mikeš z hor (1959). Stále vděčně posluchačsky potěšující je Sukova serenáda Es dur, kterou napsal ve svých pouhých 18 letech či scénická hudba k Zeyerově dramatu Radúz a Mahulena z r. 1898. Vítězslav Novák si ve svém životě oblíbil moravské Slovácko a také Slovensko. Dokladem jsou Písničky na slova lidové poezie moravské (1897), symfonická báseň V Tatrách (1902) a nádherná kompozice Slovácká suita (1903)v níž v 1. části s názvem V kostele cituje protestantskou píseň, jak ji slyšel ve Velké nad Veličkou. A pak jsou další kompozice, jež jsou vyznáním lásky k vlasti. A k nim patří také jeho Jihočeská suita z r. 1942. Především je třeba však třeba připomenout Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast psaný v letech 1874–1879, Dvořákovu symfonickou předehru Můj domov z r. 1882, kde zaznívá melodie Františka Škroupa Kde domov můj i lidová píseň Na tom našem dvoře. Pak připomeňme si i Sukovu symfonickou báseň Praga z r. 1904, která je oslavou hlavního města naší země, jeho historie i krás.

Díla našich jubilantů připomínají rovněž duchovní tradice. Bedřich Smetana ve svém díle zanechal svůj obdiv k husitské tradici. O tom více v textu zveřejněném v kalendáři Blahoslav na rok 2024. Antonín Dvořák patří k umělcům, kteří byli niterně zbožní. V mnohých svých opusech v závěru k podpisu přidával slovy díků Bohu za každé dílo. Cestu k světové slávě mu přinesla kantáta na text sekvence Stabat Mater z r. 1876, jež byla psána v souvislosti s úmrtím jeho dvou dětí, následovaly pak další: Rekviem, oratorium Sv. Ludmila, pro akademika Hlávku napsal v r. 1886 Dvořák nádhernou mši D dur, která zazněla 11. září 1887 při svěcení zámecké kaple v Lužanech u Přeštic. V r. 1894 pak v Americe vznikly Biblické písně. Josef Suk v r. 1914 vytvořil skladbu pro smyčcový orchestr Meditace na Svatováclavský chorál, je také autorem Křečovické mše, již věnoval farnosti rodné obce. Vítězslav Novák v podmínkách protektorátu vytvořil symfonickou báseň pro varhany De profundis a Svatováclavský triptych. Z duchovního odkazu Leoše Janáčka připomínáme drobné skladby z počátku jeho skladatelské tvorby: Graduale na text žalmu 47 (48) Suscepimus, Deus a svatodušní hymnus Veni Sancte. Nejslavnější, vpravdě originální je Janáčkova kompozice Glagolské mše, vznikala v krátkém období r. 1926 pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany na staroslověnský liturgický text. Bohuslav Martinů v r. 1939 vytvořil v Paříží výjimečnou, působivou kompozici Polní mše pro dechovou harmonii a bicí s průvodem harmonia s mužským sborem a barytonovým sólem na text Jiřího Muchy, text zde je kombinovaný s biblickými a liturgickými úryvky (především vybranými úseky žalmů) jako reakce na vypuknutí 2. světové války. Další duchovní kompozice Martinů je Hora tří světel z r. 1954 pro mužský sbor s průvodem varhan, recitátora a sólový baryton. Využil zde texty literárního díla Johna Mortona V Jeho stopách a evangelia Lukášova a Matoušova. Jde o působivé připomenutí tří světel – Kristova narození, utrpení (zde sugestivně pojatá scéna v Getsemanské zahradě a atmosféry, kdy si dav vynucuje Ježíšovo ukřižování), a oslavení, kde v závěru zaznívá stará bratrská píseň Přišli jsme k tobě do chrámu. K dalším duchovním skladbám pak patří Hymnus k sv. Jakubu z r. 1954, který Martinů věnoval jako vzpomínku na své rodiště k poctě patrona tamního chrámu, na jehož věži se narodil. Kantáta je určena pro smíšený sbor. sóla s průvodem varhan a orchestru. Jednou z posledních kompozic Bohuslava Martinů je pak kantáta Izaiášovo proroctví z r. 1959 pro sóla, mužský sbor s průvodem orchestru.

Česká hudba se díky námi připomínaným jubilantům si postupně vydobývala místo v zemích světa. Smetana v letech 1856 – 1861 s přestávkami působil jako ředitel Filharmonické společnosti ve švédském Göteborgu. Dvořák si otevřel cestu do světa díky kantátě Stabat Mater, která našla velký ohlas v Anglii. Pak tam uváděl s úspěchem další svá díla – Sv. Ludmila, Rekviem. Díky mimořádnému ohlasu za svou uměleckou tvorbu pak získal čestný doktorát na Cambridgeské univerzitě. Pak se Dvořák proslavil ve Spojených státech amerických, kam byl pozván zakladatelskou americké konzervatoře Jeanette Thurberovou, aby se stal ředitelem této instituce. V Americe pobýval s přerušením v letech 1892 – 1895. Tento pobyt mu přinesl další proslulost a pocty. Zde se inspiroval černoškou a indiánskou hudbou, což zúročil v cyklu Biblických písních komponovaných na vybrané texty Knihy žalmů dle kralického překladu, tak v sonatině pro housle a klavír a zejména v 9. symfonii Z nového světa.

K prezentaci díla Vítězslava Nováka pomohl stejně jako dříve Dvořákovi Johannes Brahms s tiskem a šířením jeho díla u berlínského nakladatele F. Simrocka.

Josef Suk kromě skladatelské práce patřil k výkonným profesionálním umělcům, více jak 40 let působil jako druhý houslista v mezinárodně úspěšném Českém kvartetu, které bylo založeno v r. 1892. Vešel do povědomí hudebního světa také díky své kompozici – symfonickému pochodu V nový život (1919), který věnoval Československé obci sokolské. Tento pochod pak získal stříbrnou cenu v soutěži na olympijských hrách v Los Angeles v r. 1932, při čemž první cena nebyla udělena.

Bohuslav Martinů pobýval v pařížském kulturním prostředí, odkud v dubnu 1940 odchází do emigrace v USA. V námi sledované době měl už za sebou řadu skladatelských úspěchů nejen v naší vlasti. Bohužel návrat do vlasti, po němž toužil, se neuskutečnil, v roce 1946 kvůli úrazu a pak díky změně politických poměrů v Československu.

Dílo Leoše Janáčka vcházelo do povědomí posluchačů u nás i ve světě později - postupně v etapách. K prezentaci Janáčkova díla přispělo v mnohém Pěvecké sdružení moravských učitelů a autorovo přátelství s jeho dirigentem Ferdinandem Vachem. Janáček dedikoval PSMU několik svých sborů, zejména kompozice na bezručovské texty Kantor Halfar, Maryčka Magdónova a také Potulný šílenec na text Rabindranátha Thákura, jehož přednášku v Praze Janáček s velkým zájmem vyslechl. V dané době platilo Janáčkovo slovo k PSMU: Já jsem rostl s vámi a vy jste rostli se mnou. Dílo Janáčkovo se pak šířilo díky inscenování jeho oper, velkou zásluhu k propagaci Janáčka měl v 50. letech 20. stol. český dirigent Rafael Kubelík.

Naši jubilanti také vše, co získali díky svým učitelům, dokázali předávat. Podíleli se na založení další generace skladatelské školy, které předávali pomyslnou mistrovskou štafetu. K žákům Josefa Suka patřili později proslulí skladatelé Jaroslav Ježek, Pavel Bořkovec a již výše zmíněný Bohuslav Martinů. Vítězslav Novák jako vynikající pedagog na pražské konzervatoři vychoval skladatele Ladislava Vycpálka Aloise Hábu, Karla Hábu, Otakara Jeremiáše, Išu Krejčího, ale také skladatele, kteří položili základ hudební kultury na Slovensku – Jána Cikkera a Eugena Suchoně. Leoš Janáček organizoval hudební vzdělávání v Brně, kde v r. 1881 založil varhanickou školu a v r. 1919 pak brněnskou konzervatoř. Bohuslav Martinů v Paříži se přátelil a také hudebně vzdělával mladou talentovanou skladatelkou Vítězslavu Kaprálovou (1915-1940), pak v USA na Princetonské univerzitě vedl katedru kompozice a vychoval tam několik skladatelů - např. Earla George, Neda Rorema aj.

Odkaz našich hudebních velikánů je stále živý nejen v naší vlasti, ale v celém světě. Oslovuje krásou melodií, harmonií, dokonalostí hudebních forem.

Pravdivým se tak jeví slovo poselství z podstavce Sukovy mohyly v Křečovicích: „Hudba je tolik, jako modlitba.“

Zdeněk Kovalčík

(Článek byl převzat z Českého zápasu č. 8/2024, kde vyšel ve zkrácené verzi)

Foto: Pixabay, tookapic