(ČZ 26/2026) Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal...
Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“
V evangeliu páté neděle po Duchu svatém Ježíš vysílá svých dvanáct učedníků ke „ztraceným ovcím z lidu Izraele.“ Dává jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali, aby uzdravovali a ohlašovali, že: „nebeské království je blízko“. Učedníci dostávají řadu pokynů a nakonec Ježíš říká: „Kdo vás přijímá, ten přijímá mě, a kdo přijímá mě, přijímá Toho, který mě poslal.“
Do té doby učedníci stále chodili s Ježíšem, a teď mají být sami. Mají jít k lidem, kteří sice Boha znají, ale možná se Mu vzdálili. Mají přinášet pokoj, po-vzbuzovat, dávat naději, nést víru dál. Ještě nemají ve všem jasno, nemají dost zkušeností. Musí se stále učit, hledat, dozrávat, ale nesmí se stranit ostatních. Učedníci mají žít víru uprostřed světa s vědomím, že nejdou sami za sebe, protože nesou světu Krista, Jeho slovo, Jeho přítomnost. Proto přijetí učedníka znamená víc než pohostinnost. Je to otevření se samotnému Bohu, který skrze něj přichází.
Jako mladí duchovní jsme vstupovali do služby s hlavou plnou ideálů. Léta trvalo, než nám došlo, že nejsme odpovědni za výsledek, ale za věrnost. Každý, kdo je poslán, a zvláště kněz na začátku svého působení, naráží na řadu problémů, se kterými se jen těžko vyrovnává. Někde je přijat – jinde ne.
V mládí jsem ve vlastní rodině prožila, jaké to je, když i nejlépe míněná služba není v obci přijata a farář raději odejde na krátkou dobu ze služeb církve, aby se vnitřně vzpamatoval. Není také jistě dobré spojovat svoji hodnotu jen s tím, kolik lidí přijde v neděli do kostela, na biblické hodiny aj. Kněžská služba musí stavět na jiných základech. Kamenem úhelným je přece Kristus. Pokud si toto uvědomuji, vnější okolnosti mě nezničí.
Možná takhle vyrovnaně mohu přemýšlet jen díky své povaze a dnes už i díky zkušenostem, kterými jsem prošla. V duchovenské službě působím již padesát let a okusila jsem výzvy, samostatnou odpovědnost i střety s reakcí světa. Díky Bohu „nepřijetí“ nikdy nebyl můj problém. Ve společenství církve jsem vždy nacházela a nacházím lidi, kteří se Bohu otevírají a rozpoznávají Boží přítomnost i v nedokonalém nositeli. Nelze se zavděčit všem. A pak, ne všechno přece záleží na nás. Nemůžeme druhé donutit, aby nás měli rádi, aby přijali víru, dobro nebo pravdu. Na nás je být věrohodní, věrní, ve službě poctiví a zodpovědní.
Aby bylo křesťanství vyhledávaným náboženstvím, musí být věrohodné. Křesťanské zviditelnění znamená šířit Boží lásku a žít tak, aby člověk nemusel nic skrývat nebo se sám za sebe stydět. Naše jistota nespočívá v reakci a pochvale lidí, ale v tom, že nejdeme sami, ale s Kristem.
Pane Ježíši Kriste, prosíme, nauč nás kráčet s tebou v důvěře, milovat jako ty
a neztratit směr, když přijdou zkoušky. Zůstávej s námi. Amen.
Autor: Lenka Palčovičová
Český zápas č. 26/2026 z 27. 6. 2026
Obrázek: Duccio di Buoninsegna (1255–1319): Vystoupení na hoře v Galileji (mezi lety 1308 a 1311). Wikimedia Commons, Public Domain
