(ČZ 24/2026) Nemyslete si, že jsem přišel na zemi uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. ...
Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Výňatek ze čtení evangelia pro 12. neděli v mezidobí je slovem, které bývá zneužíváno určitým „sektářským“ způsobem. A čtou-li ho rodiče dětí, které s nimi přestaly komunikovat právě proto, že je polapilo nějaké takto orientované společenství, krvácí jim přitom srdce. Na druhé straně je možné tento text také zlehčit slovy: K tomu, abys postavil snachu proti tchyni, tak kvůli tomu, jsi, Pane Ježíši, snad ani nemusel přijít. Tady si vystačíme docela dobře sami. A s podobným názorem se možná ztotožní i rodiče puberťáků a řeknou: No, to jsi nám, Pane Ježíši, tedy pěkně pomohl.
Ale čteme-li to slovo v souvislosti celého Ježíšova života, potom už není tak snadno zneužitelné, ale ani otupitelné. Na jedné straně se nám může vybavit chvíle, kdy se maminka Marie (i za pomoci ostatních členů rodiny) snaží odvést Ježíše z cesty, kterou se vydal, nazpátek do „bezpečí“ vlastní rodiny, a na straně druhé Marie pod křížem, případně uprostřed Kristových učedníků při vylití Ducha svatého.
Jestliže se nám zdá, že to slovo spíš přitakává bouřícím se puberťákům, než nám „odpovědným“ rodičům, případně sektářskému nábožensky kamuflovanému zneužití, je dobré si připomenout i jiné Kristovo slovo, kterým odhaluje např. náboženské pokrytectví so-beckých dětí, které se prohlášením toho, čím byli zavázáni pomoci rodičům, za korbán (dar Bohu) chtějí vysmeknout ze své odpovědnosti vůči nim (Mk 7,11-13).
Důležité jsou právě souvislosti, ve kterých Pán Ježíš Kristus mluví a jedná. A protože Český zápas čtou spíše rodiče a prarodiče než děti a puberťáci, zaměřím se více na nás starší. Jestliže nás to slovo provokuje a dráždí, je to dobře, neboť je to známka toho, že se i nás dotýká. A právě to, že se děti v určitou chvíli postaví „proti“ nám, že se vůči nám vymezí, je velice důležité a umožňuje to, aby i jejich víra, láska a naděje dozrála. V tu chvíli už nejsou tak důležitá naše slova, kterými bychom chtěli něco opravit či zvrátit, ale je to zkouška opravdovosti našeho postoje – ne bezchybnosti, ale opravdovosti. Právě tehdy, kdy se děti osamostatňují, kdy přebírají odpovědnost samy za sebe, je úžasné, mohou-li najít i svůj docela osobní vztah k Ježíši Kristu. To je něco, do čeho jim v tu chvíli můžeme „povídat“ ještě méně než třeba do hledání jejich životního partnera, ale to neznamená, že pro ně nejsme důležití. Pan profesor Zdeněk Matějček říkal, že děti se od nás nejvíc učí ve chvílích, když je neučíme. A právě tohle je jedna z těch klíčových chvil. Co jsme v minulosti měli říci, jsme buď nějak stihli, anebo moc ne. Ale teď je v nás (v tom nesení našeho kříže, kdy už se nedá slovy nic dohnat) Pán Ježíš Kristus přítomen svou láskou patrnou v našem klopýtavém následování, anebo ne. Blaze nám i našim dětem, jestliže tu Kristovu blízkost i v tomhle kříži rozpoznáme. V tom je totiž velká naděje, že až se jim ztratíme z očí, až se ztratíme ze světa, nebudou ztraceni.
Pane Ježíši,
děkujeme ti za to, že nás lásce k nepřátelům učíš
na našich nejbližších „nepřátelích“ - rodičích i dětech.
A někdy i na sourozencích, a to nejen v rodině pokrevní, ale i na sestrách a bratrech v rodině církve.
Díky, že v tobě máme toho nejlepšího učitele – vtělené Slovo i beze slov.
Amen.
Autor: Štěpán Klásek
Český zápas č. 25/2026 z 20. 6. 2026
Obrázek: Autor neznámý: Kristus s mečem v rukou (freska ze 14. stol.) – detail – upraveno AI, Wikimedia Commons (pod licencí Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication).
