Kázání Františky Pospíšilové k neděli 28. ledna.
Milé sestry a milí bratři, představte si, že bych vám teď ukázala obrázek skleněné pyramidy na nádvoří renesančního paláce a zeptala bych se vás: „Poznáváte to místo?“ Většina z vás by určitě správně odpověděla: „To je Louvre.“
Asi si teď říkáte, jak souvisí Louvre s dnešními biblickými texty? A musím přiznat, že Louvre s nimi nesouvisí, ale souvisí s nimi ta má otázka o poznání. Četli jsme dnes v Markově evangeliu, že zlý duch, který posedl jednoho člověka v synagoze v Kafarnaum, Ježíše poznal: „Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ V 5. knize Mojžíšově jsme se dozvěděli, jak Izraelci poznají, že přebývají v Boží blízkosti. A apoštol Pavel v 1. listu do Korintu mluví o tom, že „poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje“.
Co tedy je to „poznání“ podle Bible? A tady se vrátíme k tomu imaginárnímu obrázku. Opravdu jednoduše řečeno: pokud jste stavbu na obrázku poznali, ale nikdy jste v Paříži nebyli – jde o poznávání, o jakém mluví apoštol Pavel v Novém Zákoně a jaké známe i my dnes: poznání jako rozumový a intelektuální proces; pokud jste ale v Paříži byli, po Palais du Louvre jste se procházeli – jde o starozákonní poznání, které nesouvisí s rozumovým pochodem nebo konstatováním skutečnosti, ale vychází z praxe a ze zkušenosti.
Poznat Pána Boha starozákonně tedy znamená zakoušet jeho blízkost, jeho moc, jeho spravedlnost na vlastní kůži. Poznat Pána Boha novozákonně znamená mluvit o něm jako o věčné bytosti, nejvyšším principu světa. Jak už jsem říkala, hodně jsem to zjednodušila, protože Nový zákon samozřejmě na Starý navazuje, a tak se nám to poznání intelektuální (řecké) s tím poznáním zkušenostním (židovským) promíchává a propojuje. Dnes proto dokážeme o Bohu mluvit v definicích, ale zároveň smíme vyznávat i to, jak jsme se s ním osobně setkali, co pro mě konkrétně udělal.
Ten dnešní evangelijní příběh je zvláštní v tom, že jediný, kdo ví, kým Ježíš doopravdy je, je zlý duch v tom posedlém člověku. Neví to učedníci, neví to přítomní v synagoze, kteří jsou Ježíšovými slovy přivedeni v úžas. Pozná ho jen zlý duch, který ho osloví i jménem. Toto poznání, ale není vyznáním Boží svrchovanosti. Toto poznání je snahou skrze znalost jeho jména Ježíše ovládnout. Boží síla je ale větší než síla zlého, a tak zlý duch pozná, tedy opravdu pozná (zakusí, prožije), kým Ježíš je, a je z toho posedlého člověka vyhnán. A všichni, kdo jsou kolem, žasnou. I když zatím stále Ježíše plně nepoznali, poznali v něm Boží moc, kterou znají.
V našem životě je důležité umět poznávat ve smyslu vědět, znát, ale v našem životě víry je ještě důležitější poznávat ve smyslu zakoušet, mít zkušenost. Protože to z našeho mluvení o Bohu dělá vyznání, které může oslovit druhé.
Každý z nás někdy může být posedlý — ne snad zlým duchem, ale nějakou představou, obavou, předsudkem či myšlenkou. A tak se nám může stát, že můžeme Pána Ježíše oslovit v modlitbě s poznáním, že my víme nejlépe, co se má stát, a „Ty to zařiď“. Ale v tu chvíli jím manipulujeme úplně stejně jako ten zlý duch a naplňují se tak slova apoštola Pavla, že poznání vede k domýšlivosti. Když ale zvládneme vše Bohu odevzdat s pokorou, „ne moje, ale tvoje vůle se staň“, potom se dějí věci, které vedou k úžasu. Kéž tedy žasneme a tím Boha poznáváme – zakoušíme a vyznáváme neustále. Amen.
Pane Ježíši, děkujeme ti, že každého z nás znáš, nejen že víš, jací jsme,
ale zároveň se ke každému z nás skláníš a pomáháš nám, když tě necháme.
Kéž jako ty znáš nás, my známe tebe. Amen.
Autor: Františka Pospíšilová
Český zápas č. 4/2024 z 28. 1. 2024
Obrázek: Neznámý mistr z Delftu, Ježíš vyhání démona, Nizozemsko, 1503, Amsterdam, Rijksmuseum.
