Nesuďme… (L 18,9-14)

 

Kdysi v první polovině let devadesátých jsem pracoval v diakonickém zařízení Domeček v Trhových Svinech a chtěl jsem zorganizovat koncert ve prospěch Domečku nejlépe v Českých Budějovicích. Propůjčili nám sál Jihočeské filharmonie, účast přislíbily známé kapely, např. Klíč a Nezmaři, moderovat měl herec Víťa Marčík. Jenže lístky se moc neprodávaly a já propadl strachu, jak to dopadne. Náhodou jsem byl na návštěvě u pana Cibocha, zakladatele velikého zařízení Arpida v Českých Budějovicích. A tak jsem mu všechny ty obavy vypověděl a čekal nějakou útěchu a povzbuzení. On ale řekl jedinou větu: „K upřímnému má se Bůh upřímně.“ V tu chvíli mě to trochu zaskočilo. A přece mě ta věta už léta provází životem (Žalm 18,26). Koncert byl nakonec úspěšný. Ale zároveň to pro mne byla dobrá škola pokory.

Pán Ježíš se zastává pokorných hříšníků. A naopak ty, kteří si na sobě zakládají a ostatními pohrdají, napomíná. Ne nějakým mravoučným kázáním, ale jak je u něj zvykem – příběhem. Farizeus prohrává u Ježíše na celé čáře, protože se cítí být na koni, když se setkává v chrámu s takovým zřejmým hříšníkem. O celnících bylo známo jednak to, že spolupracují s římskou mocí a také to, že bohatnou, když si část poplatků nechávají pro sebe. Jenže Ježíšovo podobenství nebylo namířeno jen do tehdejší doby a situace náboženské či hospodářské. Jeho slovo je nadčasové. A promlouvá i do naší doby a do našich životů. A teprve tak můžeme ocenit jeho závažnost.

 

Pán Ježíš nám přinesl evangelium, které nás vede k lásce k našim bližním, ale my si často z něj vezmeme jen to, že my přeci víme, jak to má být. Pak je možné, že se stáváme soudci. Přísní soudci ženu jali… zpívá se v písničce Marty Kubišové o Máří Magdaleně. Změnilo se vůbec něco za oněch dva tisíce let od doby Ježíšovy?

Mnozí byli evangeliem zachráněni a inspirováni k dobrému životu. A přeci Ježíšovo slovo dál zasahuje i slabá místa nás křesťanů. Jak lehce se i my stáváme soudci! Zvláště když se dostáváme do nějaké rozhodující role, například v politice. Tam obstojí jen opravdu pokorní.

 

Jeden řádový bratr se dopustil hříchu. Bylo svoláno shromáždění a pozvali i otce Mojžíše. On však odmítal přijít; nakonec mu představený kláštera poslal jasný vzkaz: „Přijď, všichni už na tebe čekáme.“ Otec Mojžíš tedy souhlasil. Vzal si s sebou děravý džbán naplněný vodou. Když přišel do shromáždění a ze džbánu tekla voda, tak se ptali: „Co to máš, otče?“ Stařec jim řekl: „Já sám zanechávám za sebou mnoho hříchů a ani o nich možná nevím. A dnes tu mám soudit chyby někoho jiného?“

 

Jak tedy si poradit s tím příběhem, který nám Ježíš nabízí k úvaze? Abychom nebyli pyšní a soudící jako ten farizej z příběhu, ale také aby naše pokora byla opravdová? Postačí, když budeme před Bohem upřímní. A vše vložíme do Ježíšovy ruky.

 

Pane, ty hledíš k srdci, zda je upřímné a tobě oddané. Pyšným se protivíš a pokorným dáváš milost.

Dej, ať bereme vážně tvé slovo, které nás dobře vede životem, které nás napomíná i posiluje.

Amen.

 

Obrázek: James Tissot (1836–1902): Farizej a celník (mezi 1886 a 1894), Brooklyn Museum, New York, Wikimedia Commons