(Mosty 2/2025) Na počátku července se slavnostním koncertem poprvé rozezní Zvonohra u Ambrože. Jeden z jejích zvonů nese jméno Přemysla Pittra, od jehož narození uplyne 21. června rovných 130 let.
Sluší se proto připomenout si základní události jeho života a zmínit zejména ty, které se váží k tematickému zaměření aktuálního čísla časopisu Královéhradecké diecéze Církve československé husitské - Mostů, kterým je svoboda. Mnohé jeho postoje, rozhodnutí a odvážné činy neztrácejí dodnes na své aktuálnosti.
Svou osobní odpovědnost chápal, dalo by se říci, v duchu masarykovské maximy „sub specie aeternitatis“, když často vědomě porušil a překročil nejen nepsané, nýbrž i psané normy, příkazy a zákazy, zcela v duchu Ježíšova „Nepřišel jsem Zákon zrušit, nýbrž naplnit.“ Nešlo tedy o svévoli, vždy se rozhodoval, jak často zdůrazňoval, po rozmluvě se svým „Učitelem“, pod vedením „vyšší režie“. Zde je ovšem třeba mít dobře na paměti, že hranice mezi svévolí (chybným pojetím svobody coby bezbřehé libovůle) či pouhým poblouzněním (jehož projevem mohou být v extrémních případech i kriminální činy) a plným vědomím přijaté zodpovědnosti, může být někdy na první pohled dost nezřetelná, a že jen mravně silní jedinci jdoucí vědomě proti proudu unesou tíhu společensky nepřijatelného jednání.
Pro potřeby tohoto příspěvku odhlédněme od základních životopisných dat (lze je snadno dohledat na webu https://pitter.npmk.gov.cz/node/73) a zaměřme se rovnou na několik charakteristických epizod, na jejichž pozadí snáze pochopíme, čím byl ve svém působení v rozličných situacích a prostředích motivován.
Pro jeho duchovní zrání byly rozhodujícím impulsem a motivem otřesné zážitky na frontách 1. světové války. Jako nevyzrálý a na prahu svého osmnáctého roku zcela osiřelý mladík si prošel nelehkým obdobím bezradného tápání, z něhož se pokusil na podzim r. 1914 uniknout dobrovolným vstupem do armády. A právě na frontě, pod tíhou válečného běsnění, prožívá svůj niterný přerod. S hrůzou si uvědomuje, že není schopen někoho zabít a dvakrát se pokusí o dezerci. Po prvním neúspěšném pokusu je ještě omilostněn, po druhém je už odsouzen k smrti. Jen náhlé prolomení fronty a následný zmatečný ústup mu umožní uprchnout z vězeňské kobky a vmísit se do transportu s raněnými. Postupně si stále naléhavěji uvědomuje, že mu byl takto dvakrát darován život a že to pro něho znamená závazek, aby tento dar využil ke službě potřebným. Též pod vlivem četby Tolstojových „Povídek pro lid“ se v něm rodí přesvědčivý pacifismus podložený Ježíšovým přikázáním lásky. Jeho pokusy o dezerci tak stojí na počátku vědomého odmítnutí celospolečensky respektované, byť často násilně vnucené normy. Také v rovině prostých mezilidských vztahů začíná poměřovat nepoctivost smýšlení a jednání a otevřeně o nich hovořit. Když ještě slouží na frontě jako ošetřovatel, chce po něm jeho nadřízený lékař poslat dopis své příležitostné milence. Pitter jí ho sice odevzdá, ale neodpustí si poznámku o nevhodnosti takového vztahu: „Bude-li vám ho líto a jeho ženy, najdete už způsob, jak to skoncovat.“ Nazítří pak doktor požádá o zdravotní dovolenou a přeložení do jiné posádky. Je mu vyhověno, a při odjezdu se obrátí ke své manželce se slovy: „Tady přišel ještě Pitter se rozloučit. Vlastně bys mu měla poděkovat.“
Po návratu z vojny zahajuje Pitter už s plným nasazením nový způsob života, v němž se plně oddá službě bližním. Působí jako laický kazatel a sociální pedagog. Začíná se starat o zlepšení sociálních poměrů dětí z chudých žižkovských rodin. Krok za krokem činí pokroky ve výchovném působení na mládež. Rozšiřuje okruh dobrovolných spolupracovníků, mezi nimiž zaujme přední místo Švýcarka Olga Fierzová, jež se stane jeho celoživotní neocenitelnou spolupracovnicí. Jako učitelka se vyznačuje obzvláště citem pro porozumění dětské duši, současně také zvládá a na svá bedra přebírá mnohé praktické záležitosti pojené s chodem Milíčova domu – vysněného a za pomoci obětavých přátel v r. 1933 vybudovaného dětského útulku, v němž žižkovské děti mohou smysluplně trávit volný čas – je to svého druhu první školní družina. Na léta zde strávená vděčně vzpomínala např. Olga Havlová. Podobně jako při svých dalších aktivitách se zde Pitter osvědčil jako muž činu, jenž na rozdíl od většiny nadšenců jde důsledně za svým cílem ve spolehnutí na „vyšší režii“, výkonnou moc Boží.
Z války vyšel Pitter jako přesvědčený pacifista; v situaci, kdy národní svobody bylo dosaženo za pomoci zbraní desetitisíců legionářů a mladá republika byla v prvních letech obklopena a ohrožována státy s ne právě mírumilovnou tradicí, nemohl najít před úřady pochopení. Angažuje se v Lize pro lidská práva, v Hnutí za mezinárodní mír, v Lize proti antisemitismu, v Internacionále odpůrců války. Opět nezůstal jen u proklamací: nejenže vrátil vojenskou knížku přímo prezidentu Masarykovi jako nejvyššímu veliteli; nadto v novinách zveřejnil výzvu, aby se mu přihlásili další odpírači vojenské služby. Byl obviněn z porušení zákona na ochranu republiky a odsouzen k pěti měsícům žaláře; po dvou měsících je propuštěn na amnestii. Osobním přímluvným dopisem se tehdy na T. G. Masaryka obrátil např. také Albert Einstein. Nelze pochybovat, že TGM se v srdci cítil pacifistou – známe přece jeho heslo „Ježíš, ne Caesar“. Ovšem později jako politik, organizátor legií a posléze hlava státu si nemohl dovolit nějakou formu „státního pacifismu“. Tento příklad zřetelně ilustruje známou zkušenost, že tíha politické zodpovědnosti leckdy nutí i vynikající osobnost, aby slevila ze svých maxim, jinak by musela na svou funkci rezignovat.
Přenesme se nyní do období protektorátu: hned po jeho vyhlášení se Přemysl Pitter se svými spolupracovníky ujímá židovských spoluobčanů, hlavně dětí. I jejich rodiče zve na pravidelná shromáždění s kulturním programem, a když v tom pro vnější překážky už nelze pokračovat, tajně avštěvuje židovské rodiny v jejich domovech. Bylo jen otázkou času, kdy neujde pozornosti gestapa a bude předvolán k výslechu do Petschkova paláce. Vyšetřovatel ho nechá vyprávět jeho životní příběh a přeruší ho ostrým výpadem: „Skrýváte židovské děti, chodíte do jejich rodin, nosíte jim potraviny, vybavujete je na transport, dobře víte, že je to zakázané.“ Přemysl je připraven nic nezapírat: „Ano, je to tak. Ale z lidského hlediska to jistě pochopíte.“ Dlouhé mlčení, pak je slyšet tiché: „Můžete jít.“
První porevoluční shromáždění v Milíčově domě zahajuje P. Pitter slovy, jimiž s nemalou dávkou potřebné odvahy veřejně odsuzuje nelidské zacházení s příslušníky poraženého národa: „Obtíženi velkými vinami a s hlubokým smutkem vstupujeme do nového údobí dějin... Jsme opravdu svobodni? Je to ta svoboda, po které jsme plakali, o ní snili, za kterou umírali v žalářích a plynových komorách sta a tisíce lidí? … Nikdy nebyl náš národ tak nesvobodný jako dnes, tak zotročený pomstychtivostí... Či je hodno národa Husova a Masarykova, aby své nepřátele upaloval zaživa a trýznil jejich ženy a děti? Není to spíše úroveň esesáků, na kterou se snížil český člověk?“
Již před ukončením války promýšlel způsoby, jak pomoci židovským dětem přeživším pobyt v koncentračních táborech. Jeho první cesta vede do terezínského ghetta, kde právě vypukla epidemie skvrnitého tyfu. Vypraví se tam nákladním vozem, aby co nejvíce dětí odvezl do bezpečné izolace na jednom z konfiskovaných Ringhofferových zámků jižně od Prahy. Marně vysvětluje stráži, která má rozkaz nikoho nepouštět ven kvůli nebezpečí rozšíření infekce, že děti mají být odvezeny právě mimo dosah epidemie. Uchýlí se proto ke zbožné lži a drobné lsti, aby mohli branou projet. Ministerští úředníci posléze pochopili, že je lépe děti odvézt do zdravého prostředí s lékařským dozorem, než je nechat v Terezíně pomřít. Jako člen Revoluční národní gardy má Přemysl Pitter přístup i tam, kam jiní nesmějí a vlastně ani nemají vědět, co se děje za zdmi pokojně vypadajících domů, např. v Raisově škole na pražských Vinohradech. Uvnitř je namačkáno na tisíc Němců, většinou žen a dětí, zdraví s nemocnými, podvyživení a vyhládlí kojenci bez naděje na přežití. Na ploše strahovského stadionu se nacházejí další tisíce lidí, těžce nemocní úplavicí leží v nepopsatelné špíně pod žhavým sluncem. Za pomoci manželky pražského primátora Vacka dosáhne Pitter alespoň částečné nápravy a v několika dnech jsou internovaní Němci rozmístěni na venkov. Brzy se mu podaří něco na svou dobu vskutku neuvěřitelného: umístit do „svých“ zámků i strádající podvyživené německé děti z českých internačních táborů. V komunistickém tisku je napadán, že nadržuje dětem nepřátel. Jeho ojedinělý a ve svém výsledku naprosto úspěšný pedagogický experiment vešel do historie pod pojmem „Akce ZÁMKY“. Nešlo o nic menšího nežli o postupnou integraci a usmíření dětí z opačných stran barikády, kdy např. podle svědectví čtrnáctiletého chlapce, bývalého člena Hitlerovy mládeže, se najednou stalo samozřejmým, že seděli spolu s židovskými hochy a spolu s nimi zpívali německé a české vánoční koledy. Sám Pitter svůj podíl na celé této záchranné akci skromně zhodnotil slovy: „Stanovisko křesťanovo je za všech dob a událostí neproměnné. Učedník Ježíšův stojí vždycky na té straně, na které stál jeho Mistr, na straně slabých a utištěných, na straně trpících.“
Po komunistickém převratu začíná být na Pittra vyvíjen nátlak, aby se se vším všudy přizpůsobil novému režimu. Na to nemohl přistoupit, zvláště když je mu naznačeno, že může skončit v jáchymovských dolech. Za dosti dramatických okolností, za vydatné organizační pomoci Olgy Fierzové, které naše úřady o rok dříve nepovolily návrat ze Švýcarska do Prahy, ale opět v plném spolehnutí na „vyšší režii“, se v r. 1951 dostane do Západního Berlína. Ani na Západě si nezvolí pohodlnou existenci, ale vyžádá si od Světové rady církví pověření stát se pastoračním a sociálním kurátorem v největším německém utečeneckém táboře Valka u Norimberka. Poměry v takovém zařízení jsou z jeho samotné povahy neutěšené, nelze hned rozeznat, kdo je kdo, jsou zde pochopitelně političtí uprchlíci, ale i pachatelé kriminálních činů, kteří jen uprchli před trestem. A pochopitelně i bývalí kolaboranti s nacisty a komunističtí špiclové. Olga Fierzová je mu opět nedocenitelnou pomocnicí. Pitter s každým jednotlivě pracuje, nesčetné překážky překonávají jen díky své víře a přesvědčení o svěřeném poslání. Nikdo by nebyl schopen lépe vyhledávat pro uprchlíky země a místa, kde by mohli bydlit a nalézt uplatnění než tato dvojice, která má v Evropě i v Americe řadu spolehlivých přátel. Ani zde si Pitter neodpustí uchýlit se příležitostně ne snad přímo k vědomé lži, ale k zamlčení temnějších kapitol v životě žadatelů o azyl, jimž píše doporučení, pokud má jistotu, že u dotyčného již nehrozí recidiva.
Závěr života oba prožívají ve Švýcarsku, oba se i nadále angažují v československé krajanské komunitě, zvláštní pozornost by si zasloužila jejich aktivita po srpnu 1968. V roce 1976 umírá Přemysl, v červnu 1990 Olga, den po setkání „zámeckých dětí“ na zámku ve Štiříně, kam poslala nahrávku se svým pozdravem a posláním. Poté, co byla telefonicky zpravena o průběhu setkání, se přímo symbolicky uzavřel oblouk života této „ženy ve stínu“, jak ji výstižně charakterizoval básník, novinář a spisovatel Pavel Kohn, rovněž jeden ze zachráněných židovských chlapců.
Pro své neskrývané „kacířské“ názory, vybočující z uznávaných mezí, byl P. Pitter přehlížen, plně uznáván byl jen nepočetným okruhem přátel. Z pozic „pravověří“ se nehodil do žádné přihrádky; v něčem přesahoval, v něčem nevyhovoval. Věroučná vyznání nepokládal za spolehlivá již proto, že je jich více. Uznávanou jistotou mu bylo morální jádro učení Ježíšova, jenž se mu stal příkladem. V tomto duchu žil a jednal tak důsledně a opravdově, že veškeré námitky vůči jeho odlišnosti se držely stranou. Mocná duchovní ochrana, jež provázela tohoto muže, je svědectvím, že Duch Boží byl při něm bez výhrad a žehnal jeho slovům a činům.
PhDr. JIŘÍ BENEŠ
PhDr. Jiří Beneš, významný komeniolog, emeritní pracovník Akademie věd ČR, člen správní rady Nadačního fondu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové.
Článek vyšel v časopisu Královéhradecké diecéze CČSH Mosty (č. 2/květen 2025)
