V první světové válce zahynulo více než 9 milionů vojáků. Ti většinou vnímali konflikt jako svatou válku a křížovou výpravu.
Americký historik Philip Jenkins tímto pohledem vidí tzv. Velkou válku, jak se často první světové válce přezdívalo. Podle něj Velká válka formovala dnešní pohled náboženství a světových mocností na sebe navzájem a například také v postoji ke státnosti Izraele a v tom, jak se některé islámské kultury vymezují vůči jiným kulturám.
Válku odstartoval sarajevský atentát a trvala od 28. července 1914 až do 11. listopadu 1918. Evropské mocnosti vedly válku na tu dobu nebývalého rozsahu a smrtelnosti. Vojáci z válčících národů bojovali na třech kontinentech, přes obrovské rozlohy oceánů a díky technologickému pokroku předchozího desetiletí také na obloze.
Studie o první světové válce nevyzdvihují roli, kterou v ní hrálo náboženství,“ říká vydavatel Roder Freet, který vydal Jenkinsovu knihu The Great and Holy War: How World War - Became a Religious Crusade (Velká a svatá válka: Jak se první světová válka stala náboženskou křížovou výpravou) od Philipa Jenkinse. Vydavatel k tomu dodává: „První světová válka přetvořila a přemapovala hlavní náboženské tradice. Stále žijeme ve stínu první světové války.“
Ti, kdo považovali válku za náboženskou křížovou výpravu, nebyli „pouze elitní myslitelé nebo pár bláznivých biskupů a pastorů... Náboženství dominovalo propagandistickým zprávám a způsobu, jakým lidé o válce přemýšleli, psali o válce, natáčeli filmy o válce,“ píše v knize Jenkins.
Je to jedna věc, na kterou jsme možná zapomněli. Náboženství bylo prostředím, v němž žila generace první světové války. Hlavní styčné body jejich životů a parametry jejich identit byly určeny náboženstvím. Nebylo to jen to, jak chápali, co se s nimi děje, bylo to místo, kde se setkávali, jak komunikovali, jak měřili čas. Během Velké války se však tato historická, morální a teologická námitka začala hroutit pod tíhou mrtvých těl, spálených nebo ztracených daleko od domova. Synů, které nikdo neměl šanci pohřbít nebo se s nimi rozloučit. Lidé na tuto potřebu reagovali různými způsoby. Americký historik tvrdí, že došlo k masivnímu nárůstu zájmu o spiritismus a o geografii a sociologii posmrtného života. Po celé zemi začali lidé vytvářet malé svatyně pro své ztracené.
Je fascinující sledovat, jak se oficiální církev navzdory svým teologickým námitkám pastoračně přizpůsobovala citovým potřebám lidí.
S výjimkou turecké Osmanské říše sdílely všechny přední válčící národy společnou náboženskou ideologii. Spíše než zápasit s touto znepokojivou ironií se však všechny strany vrhly na odsouzení nepřátelských národů jako bezbožných a „prohlášení souvěrců za faktické bezvěrce“. Příkladů je, jak uvádí Jenkins, mnoho. Rusové odsoudili německého císaře Viléma jako Antikrista. Němečtí spisovatelé přirovnali Británii k velké babylonské děvce popsané ve Zjevení. Angličtí biskupové informovali své krajany, že jsou Božími „předurčenými nástroji k záchraně křesťanské civilizace Evropy“. Američany povolával do války Bůh proti Německu a vyzýval je, „aby se utkali ve smrtícím sporu s touto bezbožnou a rouhačskou mocí“. Křesťané zjistili, že je snadné používat „základní principy víry jako záruky k ospravedlnění války a hromadného ničení“.
Dopady války
„Široce rozšířená víra v nadpřirozeno byla hnací silou během války a pomohla formovat všechna tři hlavní náboženství – křesťanství, judaismus a islám – a připravila cestu pro moderní pohledy na náboženství a násilí,“ uvádí Jenkins, což doplňuje dalším vysvětlením: „Džihády a svaté války, které vypukly po celém světě, tak většina tohoto hnutí vzešla z první světové války. Představa, že jsme součástí svaté války, vrhá velmi dlouhý stín do dvacátých, třicátých let a dokonce i do čtyřicátých let, kdy podobná rétorika používala populární sekulární hnutí jako nacismus, fašismus a komunismus.“
Pokud se zaměříme na krátkodobý horizont a soustředíme se na Evropu, dopad konfliktu se zdá být katastrofální. Rusko bylo v roce 1914 domovem téměř jedné čtvrtiny světových křesťanů; bolševická revoluce a následné vražedné pozdvižení téměř vyhladily pravoslavnou církev. Dominantní německá luteránská církev přežila, ale za cenu kompromisů se sekulárním mesiášským státem. Křesťanství v obou zemích usnulo a prázdnotu zaplnily zrůdné ideologie, které se soustředily na jiný druh „svatého národa“.
Náš závěr se však podle Jenkinse změní, když přesuneme svou pozornost z Evropy do širšího světa. Nejpozoruhodnější je, že první světová válka uvedla do pohybu události, které nakonec vedly k dekolonizaci Afriky. Křesťanství na tomto kontinentu bylo nakonec odtrženo od politických ideologií kolonizačních mocností. Ačkoli to v roce 1918 nikdo nemohl předvídat, africké křesťanství v následujících generacích vzkvétalo.
Je opak pravdou?
Jiný opačný názor než Jenkins zastává americký historik Jonathan Ebel v knize Faith in the Fight (Víra v boji). Vypráví příběh o náboženství, vojácích, utrpení a smrti ve Velké válce. Kniha ukazuje hluboké souvislosti mezi křesťanstvím a zkušenostmi Američanů s první světovou válkou. Zachycuje myšlenky a zkušenosti amerických vojáků, zdravotních sester a humanitárních pracovníků prostřednictvím jejich dopisů, deníků a vzpomínek a popisuje, jak náboženství - především křesťanství - povzbuzovalo tyto mladé muže a ženy k boji a smrti, podporovalo je ve válečném chaosu a formovalo jejich reakce na následky války. Kniha odhaluje, jak často Američané, kteří bojovali, vnímali válku jako náboženskou výzvu, která může vést k individuálnímu a národnímu vykoupení. Tito Američané, věřící v „křesťanství meče“, reagovali na válku tím, že znovu potvrdili svou náboženskou víru a prohlásili Ameriku za Bohem vyvolenou a spravedlivou ve svém poslání. A přestože válka někdy zpochybnila toto přesvědčení, nijak zásadně je nezměnila.
V knize Víra v boji, která reviduje tradiční názor, že válka byla všeobecně deziluzivní, se tvrdí, že válka ve skutečnosti posílila náboženské přesvědčení Američanů, kteří v ní bojovali, a že pomohla vyvolat nábožensky nabitou obrodu mnoha předválečných ortodoxií v poválečném období poznamenaném rasovými nepokoji, dělnickými bouřemi, komunistickými hony na čarodějnice a bojem za rovnost pohlaví. Ebel tvrdí, že pro mnoho Američanů bylo poválečné období ve skutečnosti obdobím „reiluzí“.
Co říci závěrem
Martin Luther napsal modlitbu za zemřelé. Její prostota a pokora je hluboce dojímající: „Drahý Bože, pokud jsou duše zemřelých ve stavu, kdy jim ještě může být pomoženo, pak prosím, abys byl milostivý.“
Jak se ukázalo při oslavách příměří v roce 1919 - je mlčení jistě nejlepší odpovědí. Mlčení, kdy nevíme, ale doufáme, kdy nevíme.
Mirko Radušević
