Příčiny a průběh sekularizace na příkladu naší obce Ostravě – Zábřehu.
Česká republika se v tradičních formách religiozity řadí mezi nejvíce sekulární nejen mezi zeměmi post-komunistickými, ale i v kontextu celé Evropy. Jednou z příčin hledejme v sekularizaci během období socialismu, která vedla k transformaci celé české společnosti. Jednalo se o proces kombinace záměrné státní politiky a hlubších společenských změn.
V západní Evropě badatelé zjišťují příčiny sekularizace v náboženské „ideologii“, kdy se objevily různé formy politické angažovanosti „víry“ ve vědu a v umění a v neposlední řadě „spiritualismus“, tedy moderní náboženské formy (dnes je označujeme termínem New Age). To je jeden způsob nahlížení. Další nabízí Hugh McLeod, birminghamský profesor a prezident mezinárodní asociace pro dějiny křesťanství, který se důkladně zabýval procesem sekularizace v západní Evropě i bývalých socialistických zemí včetně ČR. Tvrdí, že jednou z příčin sekularizace je socialismus 19. století s jeho ideologickými kořeny a sklonem k vytváření pevně strukturovaných a ohraničených komunit na úrovni dělnictva. Podle McLeoda nejde jen o rivalství různorodých náboženských organizací, ale je třeba brát v ohled socialistickou koncepci spravedlivého fungování společnosti jako s významného příkladu „náboženství lidskosti“.
Nelze si ale myslet, že sekularizace je samozřejmý důsledek modernizace počínající od 19. století. Neplatí rovnítko, že české země, které patří mezi jedny z nejvíc sekulárních v Evropě, jsou také jedny z nejvíc industrializovaných, urbanizovaných nebo modernizovaných. Existují mezi badateli také teorie, že Češi se stali antiklerikálními, neboť vznikl „protiklad mezi katolickým vyznáním a moderním českým národním hnutím“ (Schulze Wessel). Víme, že v českém případě existovala pluralita soupeřících národních identit: „husitská“ identita se etablovala jako identita liberálního tábora, vedle ní však existovaly minimálně také identity katolická a protestantská (viz Petr Pabian). To k čemu nakonec při studiu socialismu u nás dochází McLeod, tušíme sami z vlastní zkušenosti. Mc Leod objevil, co jsme na své vlastní kůži zažili: „Komunistický režim přinesl konec českého křesťanstva, a to o dvě desetiletí dříve, než jej v západní Evropě přinesly zásadní ekonomické, společenské a kulturní změny 60. let.“ Došlo k výraznému oslabení pozic křesťanství ve veřejném prostoru: konfesní vzdělávání bylo postupně vyloučeno ze škol, křesťanské svátky byly vyřazeny z oficiálního kalendáře a byla zásadně narušena církevní organizace.
Proto nemá moc smysl popisovat sociologické závěry Hugha McLeoda, ani dalších jako jsou u nás Petr Pabian (Alternativní příběh české sekularisty viz ZDE) nebo Jiří Horák (Dechristianizace v českých zemích) a dalších. Zajímavější je se ponořit do našich vlastních pramenů a zdrojů, jak období sekularizace bylo nahlíženo sestrami a bratry v našich sborech.
Podívejme se na záznamy a popis toho, co se dělo v náboženské obci Ostravě – Zábřehu (sbor na snímku) v dobách totality, jak to obec uvádí podle místních zdrojů.
Členové zdejší obce zpočátku žili problémy ryze poválečnými, když sbor utrpěl urputnými boji, které se v Ostravě a okolí odehrály. „Husův sbor byl během bojů zasažen jak střepinami bomb, tak kulkami střelných zbraní.,“ píše se v kronice a rozepsány jsou jednotlivé škody střechou počínaje a fasádou konče. Zásahy ostřelování odnesla i zdejší chlouba – varhany. Navíc Němci neměli rádi české legionáře, stejně jako nenáviděli Masaryka. Přinutili tak duchovní, aby odstranili veškerou symboliku připomínající slavné epizody našich národních dějin. Po válce se církev pustila právě nejprve do obnovy těchto symbolů. Místní si naivně říkali, že chtějí mít svůj kostelíček pěkný. Sice svým způsobem vznikl kýč, přesně to, od čeho se nová moderní Církev československá chtěla odlišit a oddělit. Farář Miroslav Šnyrch, který v obci setrval 50 let, po něm službu převzala jeho dcera Karen Soušková, oba mohli navázat na tradici, ale skutečnost byla jiná. „Nastalo období setrvalého poklesu veškerých náboženských aktivit, vynuceného administrativním nátlakem i agresivní protináboženskou propagandou komunistického ateistického režimu,“ popisuje kronika začátky období socialismu a jeho snahu církev omezovat
Autor textu pokračuje ve věrném popisu tehdejší ideologicko-politické situace u nás: „Režimní tlak pocítili zejména katolíci, Církev československá, která neměla zahraniční zázemí, režimu nepřipadala tak nebezpečná. Navíc byla poměrně loajální, mimo jiné i díky tomu, že od počátku inklinovala spíše k levému politickému středu. Proto se zpočátku obecně v celé zemi Církvi československé ještě dařilo žít ze statečného étosu let válečných a protektorátních a udržovat v chodu poměrně rozvinutý provoz hlavních náboženských úkonů.“
Nechybí ani data, abychom mohli srovnat návštěvnost s dneškem. Návštěvnost bohoslužeb v zábřežském Husově sboru průměrně 120 věřících, v 50. letech to pořád bylo ještě docela slušných 100, s tím, že početné skupiny dětí (celkem 80!) se zvlášť připravovaly na první přijímání a skupinky mládeže jednou do roka na biřmování. Skutečně vážný pokles náboženských aktivit nastal překvapivě až v 60. letech, kdy naopak režim procházel jakýmsi mírným obdobím, stalinské nadšení opadlo, otevřený teror ustal.
Místní kronikář dále popisuje, na co upozornil i birminghamský univerzitní profesor McLeod, že se děje na Západě. Zábřehská kronika uvádí: „Ačkoli na církve a věřící nebyl vyvíjen takový tlak jako dřív, lidé spontánně z církví vystupovali a obřadů se účastnili stále méně. To byly masivní projevy procesu sekularizace, tedy odnáboženšťování a zesvětšťování, který probíhal všude ve světě, v komunistických zemích však dříve a rychleji.“ Výjimkou bylo, poznamenejme a neopomeňme, hned sousední Polsko, kde náboženství naopak dopomohlo k destrukci socialistického režimu.
Autor historických poznámek v Zábřehu rovněž komentuje období socialismu, jak to sám zažil na Ostravsku: „Na věřící je vyvíjen osobní nátlak, aby nechodili do kostela, neměli v kostele svatbu ani pohřeb, a hlavně aby neposílali děti do náboženství, jinak to pocítí v zaměstnání a jejich děti se pak nedostanou na školy, na které by chtěly. Ale současně to byla z druhé strany i vlažnost a lhostejnost věřících, kteří vlastně tak moc věřícími ani nebyli.
Se slzou v oku pak podle kroniky zavzpomínejme na první léta po válce: „Nový mladý farář Šnyrch ještě zpočátku vyučoval hodně dětí ve školách, vedl početné skupiny mládeže na faře, každý týden byl ve sboru nějaký pohřeb, konaly se křtiny a svatby. Kupodivu ještě i v 50. letech, za tuhého stalinského režimu, se církvi dařilo zorganizovat počátkem roku církevní ples v sále u Havránka, na Husovy oslavy projít s průvodem ulicemi nebo uspořádat církevní autobusový zájezd, ale to bylo to jediné a poslední. Záhy už nebylo možné ani to. Farář Šnyrch se o Husův sbor a o farní budovu staral nejlépe, jak bylo možné.“
Záznam pokračuje a pro naši představu, zejména pro mladší generaci, jak se například kostel opravoval: „Znovu se natírají okna ve sboru – brigádnicky, vlastními silami. Ještě nějaké síly byly.“ V pozdějších letech už se dočítáme, že farář sám vymaloval předsíň sboru nebo natřel kolumbárium. Komerční služby tohoto typu tehdy ještě nefungovaly, jak jsme zvyklí dnes, člověk musel mít známosti, aby z firem dostal to, co potřeboval a za co si zaplatil. Jistě právě jen díky dobrým kontaktům se podařilo zajistit tyto opravy za pomoci Vítkovických železáren. V té době už má obec jen 1700 příslušníků. A to se dá mluvit o štěstí, protože do farnosti přibývalo hodně členů přistěhováním – totiž přifařením celých nových čtvrtí a sídlištních celků, které byly organizačně pod tuto městskou část přiřazeny.“
Závěr všeho je, že důsledky tehdejší doby neseme dodnes. Opět ze zábřehské kroniky: „Přesto se ani v této příhodnější době už například nedařilo zařídit, aby při bohoslužbách děti něco zazpívaly nebo zarecitovaly – prý pro liknavost rodičů. Církev stárne a ochabuje. Občas někdo něco natře, umyje nebo vyčistí, občas se podaří shromáždit pár lidí na brigádu při úklidu kolem kostela. Sbor se s velkým úsilím dařilo udržet v pěkném stavu, ale už není sil zajistit, aby někdo před bohoslužbami nebo při hlavních svátcích pravidelně zvonil na zvony či shánět ustavičně opraváře na věžní hodiny, které byly stále porouchané.
Ta nejtěžší doba měla teprve přijít. Za husákovské normalizace se církevní a náboženské poměry normalizovaly téměř k nule. Hysterická ateistická propaganda a nátlak na věřící v podobě osobního teroru trvala po celá 70. léta. Církev přežívá jen v kostele – a je to církev většinou starších lidí.
Podle zdroje CČSH Ostrava – Zábřeh sepsal Mirko Radušević
Foto: CČSH
