V červnu 1947 byla při příležitosti dvacátého výročí oslavení (úmrtí) zakladatele a prvního patriarchy Církve československé husitské Karla Farského v dejvickém Husově sboru otevřena mimořádná výstava. Vůbec poprvé se na ní vedle osobních památek – klekátka s křížem, taláru, kalicha, aktovky či rybářského lístku (ryby Farský chodil chytat do Úslavy) – dokumentů, článků, knih a fotografií objevilo také několik Farského podobizen.
Karel Farský patřil ke ctitelům výtvarného umění. Osobně požádal svého krajana, profesora Josefa Drahoňovského, aby vytvořil umělecký návrh odznaků pro věřící církve. Jednotný třídílný odznak začal být používán v roce 1926 a v náboženských obcích se setkal se značnou oblibou. Přítele Františka Bílka zase požádal o výzdobu svých postil. Ačkoli se mu od sochaře dostalo vstřícné odpovědi, původní záměr nakonec nebyl realizován a Naše Postyla vyšla roku 1925 bez výtvarného doprovodu a Bílkovy účasti.
Farský si byl vědom, že prostřednictvím umění se otevírají stavidla lidského vnímání. O to více litoval, že jen málo předních českých architektů a výtvarných umělců se v počátečním období podílelo – a z mnoha důvodů ani nemohlo podílet – na stavbách sborů, jejichž moderní a liturgicky vyhraněný styl se po Farského smrti vykrystalizoval ve specifický fenomén i v rámci evropské architektonické produkce. Na druhé straně Farského osobnost, charakter, vystupování i vnitřní přesvědčení přitahovaly umělce k portrétnímu zachycení jeho podoby. Vznikaly tak jak reprezentativní podobizny, tak i portréty niternější, pronikající pod povrch oficiální podoby a zachycující duchovní hloubku, víru i osobní zápasy prvního patriarchy.
Přátelství stálo v pozadí vzniku jednoho z nejstarších portrétů Karla Farského od akademického malíře Jana Dědiny. Tento spolupracovník Alfonse Muchy vystavoval ve dvacátých letech svá díla na pařížských salonech a publikoval ve francouzských uměleckých časopisech. Dědinův olej na plátně je dnes, stejně jako portréty všech patriarchů církve, umístěn v zasedací síni budovy Ústřední rady CČSH v Praze-Dejvicích.
V roce 1930 vyřezal sochař Josef Kotyza pro náboženskou obec v Praze-Nuslích bustu Karla Farského z hruškového dřeva. Tento kmenový umělec církve, který si cenil možnosti realizovat pamětní desku na místě rodného domku patriarchy Karla Farského i plaketu pro pylon jeho pomníku ve Škodějově, vytvořil spíše reprezentativní portrét. Ten se v sádrové variantě nachází v několika sborech, například v Jičíně, ve Vysokém nad Jizerou či v Brně-Králově Poli. S obdobným uměleckým pojetím se na výstavě prezentoval také akademický sochař a medailér Miloslav Beutler, v jehož dílně vznikly busty patriarchů Karla Farského a Gustava Adolfa Procházky i plakety obou patriarchů.
Hlouběji do charakteru Farského osobnosti se snažil proniknout akademický sochař, keramik a malíř Jan Znoj. Farského podobiznou se začal zabývat již ve třicátých letech při přípravě umělecké výzdoby liturgického prostoru Husova sboru v Praze na Vinohradech. Vedle busty se dochoval také Znojův kreslený portrét prvního patriarchy. Na výstavě v roce 1947 byl dále prezentován portrét od malíře Jaroslava (Járy) Pika, který se spolu s archivářem Veleslavem Růžičkou, historikem Miloslavem Kaňákem a Jaroslavem Habrem podílel na koncepci celé výstavy. Pro zajímavost lze připomenout, že Jára Pik je rovněž autorem unikátního souboru karikatur poválečných osobností církve, uloženého dnes v Ústředním archivu a muzeu CČSH.
Jako poslední z vystavených portrétů je třeba zmínit Farského plaketu od Františka Bílka. Když se církev chystala na připomínku desátého výročí úmrtí prvního patriarchy, požádal František Jaromír Bílek svého otce o zhotovení reliéfní hliněné plakety s Farského podobiznou. Sochař si díla zakladatele CČSH velmi vážil a synově žádosti nejen vyhověl, ale přidal mu i 500 Kč na první výdaje spojené s výrobou plakety. „Musím mít na to jemnější hlínu (onu z mé pracovny na půdě, asi 2 kg.) Až přijedeš pro děti, přivez ji s sebou,“ napsal synovi k jeho žádosti koncem srpna 1936. Keramické závody Rako měly plaketu připravenu k expedici 17. prosince 1936. Celkem bylo vyrobeno 600 kusů, z toho polovina v červené a polovina ve žluté terakotě.
V roce 1941 přinesl jeden z Bílkových životopisců – publicista, literární vědec, ekonom a filozof Jaroslav Kabeš – letmé srovnání dvou sochařských přístupů:
„Myslbek vymodeloval monumentální postavu církevního velmože kardinála Schwarzenberga, Bílek pro lidový prodej určenou hliněnou plaketu patriarchy Farského – jaké to rozdíly. A tyto rozdíly odpovídají rozdílům ve výtvarném výrazu obou umělců.“
Přestože Farského plaketa patří k Bílkovým drobnějším sochařským pracím pozdního období, lze ji zařadit do bohaté galerie Bílkových podobizen řezaných ve dřevě, tesaných v kameni, modelovaných v hlíně či zachycených kresbou. A s jakými požadavky k práci na podobiznách přistupoval? O tom se dochovalo sochařovo osobní svědectví: „Vše co podoba tají (osobně i rodově), teprve prací vyjde naze na světlo. Umělec měl by se svého pohledu a svého dotyku bát, jak je prozíravý a osudný.“
Martin Jindra
Foto CČSH: Farského pomník ve Škodějově. Autorem reliéfu je Josef Kotyza. Jeho výstavbu financovala Církev československá husitská a o jeho realizaci se postarali Ing. Rabenstein a Ing. Kellner. Pomník byl slavnostně odhalen 23. června 1957.
Český zápas č. 2 z 11. 2. 2026
