Naši osobní, životní andělé nemusí vždy nutně působit jako učiněná neviňátka, zosobnění svatosti. Mohou mít dokonce zlozvyky, jako je třeba kouření.
Počátkem tohoto týdne jsem měla tu čest se naposledy rozloučit se sestrou Lydií Gregoriovou, která byla neodmyslitelnou součástí místního společenství a vzácnou, milovanou duší. Její pozemskou pouť jsem s ní absolvovala jen velmi krátce, každé z chvilkových setkání se mi ale zapsalo do paměti, včetně toho prvního.
Psal se leden roku 2023 a já jsem po mnohaleté pauze zavítala na husitskou bohoslužbu – bylo to právě v místním sboru. Měla jsem určité obavy, ale dostalo se mi zde vřelého, upřímného přijetí, na čemž měla zásluhu i ona zmíněná sestřička.
Kázání by nemělo být příležitostí k osobním vzpomínkám, přesto si jich pár dovolím – v kontextu to má totiž svůj význam. Vzpomínám například na to, jak se se mnou bavila, když jsme se viděly poprvé v životě. Měla jsem pocit, jako bych potkala starou známou. Bez jakýchkoliv zbytečných otázek přirozeně navázala hovor, ve kterém pokračovala pokaždé, když jsme se viděly příště. Vzpomínám na to, jak mě poprosila o modlitbu za to, aby zvládla přestat kouřit. „Já sama tak silnou vůli nemám,“ pokrčila tehdy před sborem rameny a potáhla z cigarety. Vzpomínám si na to, jak jsme sestru s bratrem farářem navštívili u ní doma, ona nám s pýchou ukazovala kresby malé Terezky a velmi laskavě mluvila o dalších členech své rodiny. Ani jednou jsem nebyla svědkem toho, že by si na něco stěžovala, nebo že by někoho pomlouvala. Upřímná, pracovitá, milující, a také věrná a oddaná Bohu i církvi – taková byla sestra Lydie, jakou ji pamatuji.
V epištole Židům se píše o tom, že někdy – aniž bychom to věděli – hostíme anděly. Jistě to ale platí i naopak: někdy jsme to my, kdo přichází k andělům, k andělům v lidské podobě. K andělům, kteří nás přijímají se samozřejmou, nepředstíranou, přirozenou láskou. Jsem přesvědčená o tom, že sestra Lydie byla jedním z nich.
Amaya Sardá
Ilustrační foto: Člověk a víra / Vojtěch Hlávka
