Před 100 lety - 27. 12. 1923 se v Praze v rodině vojáka a ruského legionáře narodil Miloň Zemen, farář Církve československé husitské, který byl za své přesvědčení a víru po celý svůj život ze strany komunistické moci všemožně pronásledván.
Vazba „živých“ a „mrtvých“ patří mezi centrální zdroje hybnosti každého společenství. F. X. Šalda vyvozuje z tohoto vztahu následující výzvu: „Buď věrný svým mrtvým! Pokračuj vědomě v jejich díle; prodlužuj vědomě jejich existenci svým životem i svou tvorbou; a předej jednoho dne svým potomkům jejich dědictví, kterého jsi nerozplýtval ani neochudil.“
Den po svátku mučedníka Štěpána se zvěčnělý farář Miloň Zemen (1923–1986) dožívá 100 let. Z dědictví naplněného života tohoto milostí obdařeného služebníka by se dalo připomenout mnohé. Od svého povolání ke kněžství totiž vynikal hloubkou své zbožnosti a opravdovostí své víry. Když začal v Československu řádit duch ateismu, uspořádal v roce 1950 společně s Václavem Mikuleckým zcela neobvyklou dvoudenní misijní akci ve Volduchách u Rokycan. Když církevní tajemníci tlačili na formalizování okrskových setkání a zamezovali vzájemnému sdílení duchovních a laiků, inicioval společně s Františkem Kostkou a Jiřím Bauerem konání okrskových besed pro věřící. Když pokulhávalo teologické studium v okrscích a diecézích, dal s přáteli vzniknout myšlence teologických poradních sborů a Chebským teologickým seminářům (1957–1959). Když komunistický propagandista dezinterpretoval dílo a myšlení J. A. Komenského otevřeně se ohradil a byl „z trestu“ přeložen z Karlových Varů do Českého Krumlova.
Foto: Miloň Zemen před vchodem do modlitebny kostela sv. Martina
Miloň Zemen ale dobře věděl, že nepotřebuje oslňovat a získávat si uznání, nýbrž nezištně, prostě a tiše sloužit. A tak i v Krumlově rozorával pole víry a zaséval. Dokázal se veřejně zastat římskokatolického kněze Emila Soukupa, když byl církevním tajemníkem napadán, že rozvrací prorežimní Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Po odchodu Milana Matyáše z Rudolfova otevřel svoji náruč tamější živé skupině mládeže. Všem umdlévajícím, kteří potřebují povzbudit, doporučuji publikace Karla Filipa (vydává NO CČSH České Budějovice-Čtyři Dvory), přibližující nevšední nadšení rudolfovského Klubu mladých CČS.
Poslední den roku 1985 si Miloň Zemen do svého deníku zapsal: „Byl to dobrý rok – i když často byly tělesné potíže, srdeční slabost a podobně. Jezdil jsem autem – Křemže, Kaplice, Besednice i Budějovice. Ale šlo to. Hlavní však je, že jsem celoročně zvládal breviář a řadu dobrých knih. Vyšlo pár článečků v Českém zápase. Nic zvláštního – jen pár důrazů na vnitřní charakter křesťanství, na což se někdy u nás zapomíná. Prohloubil jsem trošku svoji víru, žil novou nadějí. Pracoval jsem a sloužil lidem – nesl jim Krista, Slovo života. Kéž by ten příští rok nebyl horší!“ Pár slov, která nekonečně promlouvají, když dokážeme naslouchat.
Foto: Civilní momentka Miloně Zemena z roku 1974
Stejně mě už před řádkou let oslovilo zamyšlení Miloně Zemena nad názvem církve, jimž přispěl v roce 1970 do rozpravy probíhající na stránkách Českého zápasu. „Pořád o tom čtu a pořád o tom přemýšlím a nemohu se s tím srovnat. Já se narodil do určité rodiny, dali mi při křtu jméno a s tím už se nedá nadosmrti nic dělat. Mohu si dávat pseudonymy, mohou mě jiní všelijak přezdívat, ale jednou provždy, krátkým okamžikem mého zápisu do matriky to bylo hotovo. Já vím, že s církví je to trošku jinak… Jenže jak? Nedostala i ona od Boha život, nenarodila se z těžké bolesti lidské, neprožila své dětství a nedospívá před našima očima? A ti, co stáli u její kolébky, jí daly jméno. Se svým jménem můžeme jeden každý být nespokojeni, ale nedá se nic dělat. U církve můžeme jméno předělávat, třeba na každém sněmu znova. Jenže mám pořád to přirovnání k lidskému životu před očima. Jde přece o to, jak svému jménu já rozumím, jak ho nesu a jakým životem ho naplním… Pro mne není „československá“ pojem zeměpisný, to je mi souhrn dějin a tradic lidu této země – a vždy je to otázka náboženská. Zápas o pravdu Boží, o spravedlnost, právo na lidskou důstojnost… Nemůžeme škrtnout žádný vliv – neseme to v sobě jako dědictví své země… Jsme církev této doby, ale rosteme z kořenů tisíciletých. Neodtínejme kořeny, jež se nám zdají méně důležité a méně nosné, abychom nechávali jen jediný! Strom, u kterého byste tohle zkusili, uschne!... Já jsem spokojen se jménem své církve. Nejsem spokojen s jejím životem, s její neopravdovostí ve víře a svědectví, s její lacinou zbožností, s jejím malým přínosem k záchraně světa. Nejsem spokojen sám se svou prací…. Nedělejme si tedy těžkou hlavu se svým jménem. Ale raději je naplňme hlubokým a věrným životem pro Krista! To potřebuje tato doba i tato země a její lid.“ Tady ožívají Šaldova slova z úvodu, tady jsou konfrontovány nápady na přejmenování či zrušení Českého zápasu, tady se váží výlety prvních z bratří po Česku a po světě, když doma jejich vinou někdo pláče…
A ještě drobná douška. V pražské michelské náboženské obci, která mi škálou opravdových – nejen ve čtvrtletních či ročních výkazech uvedených – aktivit připomíná včelí úl, pomáhá coby jedna z horlivých včel dcera Miloně Zemena Zorka. Šalda by měl radost. Jen houšť a větší kapky.
Martin Jindra
Foto: archiv Martina Jindry
Český zápas č. 53 z 31. 12. 2023
