Roráty (z latinského Rorate coeli desuper - „rosu dejte nebesa, shůry“) představují specifickou podobu ranní mariánské mše v době adventní.
Věřící během adventu chodí s lucernami do kostela, a jsou typické pro české země. Roráty střídají chorální zpěvu a menzurální písně coby komentáře chorálního tématu. Jak wikipedie uvádí „původ rorátních mší lze hledat v době vlády Karla IV. Panovník zavedl celoroční praxi votivních mší k Panně Marii, neboť roráty jsou o tajemství, o setkání anděla s Marií. K těmto mším se připojila tradice liturgického zpěvu, a to zvláště v prostředí utrakvistickém. Dosáhla svého vrcholu v 16. století.“
Zajímavostí pro nás je, že to byli husité, kteří převzali a transformovali roráty. Přeložili je z latiny do češtiny, čímž je zpřístupnili lidu, posílili český jazyk a zdůraznili přijímání pod obojí (kalich), což bylo klíčové pro jejich reformní hnutí a symboliku, čímž roráty získaly v českém prostředí jedinečný charakter. Roráty se tak staly nositelem myšlenky přijímání „pod obojí“.
Existuje mezi odborníky názor, že díky husitům roráty udržely češtinu jako náš národní jazyk. Například znalec staré hudby Michael Pospíšila tvrdí: „Bez rorátů bychom tady nemluvili česky.“
Další zajímavostí je, že již v druhé polovině patnáctého století se u nás objevovala takzvaná literátská bratrstva. Tato bratrstva působila jako laické pěvecké sbory. Byla organizována podle vzoru řemeslnických cechů a zpravidla se zavazovala ke zpěvu ranních mší o nedělích a svátcích a ke zpěvu rorátů. Mimo zpěvu bratrstva také vydávala vlastní rorátní knihy-bohatě ilustrované zpěvníky. Většina těchto literátských bratrstev byla utrakvistická. Literátská bratrstva přežila zákaz nekatolických církví za vlády Ferdinanda II., nadále působila v rámci římskokatolické církve a zanikla až rozhodnutím Josefa II. roku 1784. Toto rušení bratrstev za josefínských reforem pak znamenalo také úpadek rorátů jako takových. Od 20. století až do současné doby probíhají snahy alespoň o částečnou obnovu tradice rorátů.
Redakce
Foto: Člověk a víra / Vojtěch Hlávka
