(ČZ 50/2025) Ježíš by mohl Jana považovat za rivala. Soka, konkurenta. Ježíš ale ví své, tak jako uvězněný Jan ví své.
Jan tuší, Jan je v nesnázích, je v úzkých, potřebuje nějaké potvrzení, ale i sebepotvrzení, vždyť on je tím, kdo přibližuje změnu dějin, tím, kdo ohlašuje příchod Mesiáše a tak se nechá ptát, zda je Ježíš ten ON. Nebo jestli mají čekat jiného. Ale ptá se Ježíše. Tedy přes své učedníky, kteří mají pravděpodobně, jak z textu vyplývá, možnost jej navštěvovat. Nenechá se ptát Ježíšových učedníků, či lidí z města. Neposílá za kováříčkem. Rovnou za kovářem. A ptá se z hloubi srdce a v očekávání.
A Ježíš mu říká o všem, co koná. Je to slovo, které se vztahuje k Izaiáši, (Iz.35,5-6) Takže je to jasné.
Ale Ježíš svou řeč zakončuje zvláštně: „A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Proč? Patrně vnímá, jak se situace vyvíjí. Jak se vyvíjí s Janem i s ním samotným, že je lidé moc neberou. Jan je vlastně jedním z těch, kteří Krista vnímají jako možnou postavu Mesiáše. Jan jej bere, ale rád by to měl potvrzeno.
Proč je Jan nejmenší v Království Božím? Zajímavou odpověď na tuto otázku dal Jan Sokol v pořadu Českého rozhlasu z 12. 12. 2010 v rozhovoru s Petrem Vaďurou; vysvětluje, že to, že není nikdo větší mezi lidmi, kteří se narodili z ženy než Jan Křtitel, znamená, že člověk „zemský“ je vázán na matku. Nejsilnější pouto má k matce, ať už s ní vychází nebo ne a že třeba většina těch, kdo trpí alzheimerovou nemocí, říká: „Já musím jít domů“. A myslí tím, že musí domů k matce. Vrací se svou životní cestou zpět do minulosti.
„Avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on“, znamená, že tento vztah je prohlouben k dospělosti. Jan je muž staré smlouvy. Poslední prorok. Ježíš je Syn smlouvy nové. Syn Boží. A ti nejmenší v Božím království jsou ti, kdo patří již do smlouvy nové.
Ti se neobracejí směrem k minulosti, do zázemí a útočiště u matky, ti jsou v přítomnosti a rodičem je jim Bůh. Matka zmizela v minulosti a oporou je nyní Bůh. Je to vyjití z dětské závislosti na matce do dospělé závislosti na Bohu.
Co nám z toho vyplývá pro třetí neděli adventní? Ježíš je Boží syn. Koná zázraky nevídané a přece to má tak těžké. „A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Ježíš není tím, kdo zachraňuje druhé pro své dobré jméno. Je tím, kdo zachraňuje z lásky k nim a z lásky k Otci. Je na lidském soudu – úsudku nezávislý. Protože jeho útěcha je v Bohu. Je to pobídka pro nás, abychom nelpěli na uznání, pochvale či dokonce pochopení u druhých. Někdy se to tak zamotá, že pilní jsou bez povšimnutí, líní jsou vychváleni a podobně. Upřeme svoji pozornost na to, že Bůh ví o všem našem konání a má nás ve své paměti v minulosti i přítomnosti. On je tou oporou a útěchou.
Ježíš naplnil svůj úděl vrchovatě. A přece oba, on i Jan, skončili tak strašně. Ale v Bohu došli do života v Království nebeském, v němž Bůh je člověku celou rodinou až na věčnost. A tak je tomu i tady. Bůh je nám rodinou v Kristu v Duchu svatém, abychom se nebáli toho, co je strašné, ale čerpali posilu z toho, co je věčné amen.
Marta Silná
Foto: Unsplash / italský malíř z 2. poloviny 17. století, Loth, Johan Carl, Slovenská národní galerie
Český zápas č. 50 z 14. 12. 2025
