(ČZ 11/2025) Že je doba postní dobou přípravnou na velkou slavnost, je známé a vlastně je toho o době postní docela dost běžně známo. Je to doba odříkání, ztišení, uskromnění, ale také obrácení se do sebe, do svého vnitřního života, kde jsme sami před Bohem.
K tomu všemu také patří pokání, tedy kritický pohled na sebe sama. Člověk se rád hájí, umí dobře odůvodnit, proč co jak dělá, i kdyby to bylo velmi na pováženou. V životě je užitečný jakýsi odstup od sebe sama, je třeba vidět se očima druhých, vžít se do druhých a jejich očima na sebe pohlédnout. A nejde o takovéto ustrašené: „Co by tomu řekli sousedi“. Ne, jde o opuštění jednostranné vize, pouze svého pohledu.
Samozřejmě se druzí mohou mýlit. Ale tady nejde jen o to, co si druzí myslí nebo co by si mohli pomyslet. Spíše jde o naši vlastní myšlenkovou a emocionální práci, abychom sami sebe viděli pod zorným úhlem Božím a učili se vžívat do druhých.
Žijeme ve světě výčitek druhých? Nebo ve světě výčitek vlastních?
Bojíme se Boží zloby?
Nebo zažíváme Boží pochopení a Boží odpuštění?
Stydíme se před druhými, sami před sebou nebo před Bohem?
Je nám předhazováno stále něco z dávné minulosti? Něco, co už jsme mysleli, že je za námi? Stále se nám vše vrací a sami, i kdyby nám bylo druhými odpuštěno, žijeme ve studu a pocitu viny?
Je náš pocit viny přehnaný nebo naopak ne dost velký?
Jsou záležitosti, které můžeme napravit, a jsou situace, kdy už to nelze, nelze vzít zpět, co jsme udělali, má to důsledky, které jsou tragické a nenavratitelné.
Co potřebujeme k odpuštění? Psychoterapeuta, kněze nebo přítele?
Absoluci od Boha nebo od těch, kterým jsme ublížili?
A když kněz mluví o tom, že nám bylo odpuštěno, bereme to vážně, nebo máme pocit, že to je moc laciné? Nemáme dojem, že musíme nést nějaký trest, abychom se z viny nějak vykoupili?
Jsou jednání, která někdy velmi vyčítáme, a přitom záleží na pohledu morálky. To, co si můžeme vyčítat, je pro někoho jiného normální záležitost. Můžeme být příliš upjatí, třeba z nějaké přísné náboženské výchovy.
Ale to, že něco dělá kdekdo, nedává automaticky vědomí, že je to dobré, že se v klidu můžeme chovat také tak.
Křesťanství se otázkou viny velmi zaobírá, vedle otázky zla a hříchu. Křesťané se téměř považují za odborníky v této oblasti. Snadno při tom zapomínají, že základní specifikum křesťanství není broušení morálky do dokonalosti, ale myšlenka a praxe odpuštění. Z lásky, odpuštění z milosti Kristovy – tam, kde sami na odpuštění nemáme vlastních sil.
Asi je dobré, aby církev měla k morálním otázkám blízko ve svém uvažování. Ale bylo by také dobré, aby bylo veřejně známo, že církev a křesťané, to nejsou ti nudní moralisté, ale odborníci na odpuštění – a myslím především odpuštění druhým, nikoli v první řadě sami sobě.
Pokání je proces. Patří k němu nejen vnitřní pocit hanby, ale také ochota jednat, prakticky jednat ke zmírnění dopadu našich chyb. Je milé se omlouvat za koloniální praktiky minulosti, ovšem bez navrácení území původnímu obyvatelstvu je to trochu prázdné gesto. To hovoříme o kolektivních dějinných vinách, ale totéž se týká nás v malém, v našich individuálních životech.
Jsou situace, kdy nelze poškozené odškodnit, občas vidíme hledání alespoň náhradního cíle, komu jinému třeba prakticky pomoci. Je to vrácení čehosi sice na jiném místě, ale pořád v rámci našeho lidského světa, je to vždy lepší, než jen říci, že už se s minulostí nedá nic dělat.
Pokání tedy není jen sebezpytující zahloubanost, ale snaha vrátit vesmír do původní rovnováhy.
Jako křesťané se radíme s Bohem a s vděčností přijímáme pocity úlevy, pokud je z jeho strany můžeme pocítit. Odvoláváme se na Krista, na jeho svědectví o Boží lásce a na jeho sebeobětující se akt pro nás, čin, který nás vyvádí z moci hříchu i z důsledků našeho chybného či pošetilého jednání.
Tomáš Novák
Ilustrační foto: istockphoto.com
Související: O pokání, zpovědi a zpovědním tajemství
Z pohledu na půst křesťanů, muslimů a židů
Český zápas 11/2025 z 16. 3. 2025
