(ČZ 21/2024) I ti nejpřednější v lidské společnosti budou jednou staří. Asi však jen některým z nich se poštěstí donést zdravou mysl až na kraj velkého účtování.
Pak se budou moci ohlédnout za vlastním životem a tím proniknout i k tajemství života vůbec. Tak se kdysi, jak vypovídá evangelium, poštěstilo i váženému členu židovské rady, učiteli Božích pravd pro lid svého národa, člověku, jemuž chrám se stal domovem.
Kdy se to asi stalo, že právě on propadl pochybnostem o oprávněnosti svého vlastního konání? Zdá se, že příliš dlouho si liboval mezi obdivem a úctou, která mu byla prokazována, sám sebou ujištěn o vlastní vyvolenosti.
Ještě nyní, když příběh začíná, je otrokem noci. Mnoho ví a přece to nestačí na život, po kterém toužil a který mu, jak se zdá, unikl. Ukován na nejsvětějším místě tradicí a svatým Písmem nedosáhl cíle, ba je mu v nedohlednu. Trochu světla jej ovinulo, když najednou zjistil, že všechna letitá prestiž, jeho postavení mezi lidmi, uctívání jeho úřadu i jeho samotného pozbývá náplně. Jádro skutečného života, z něhož bude moci vyrůst nový statný strom, pozbylo této schopnosti. A kde však teď ke konci hledat?
Rád by se zeptal někoho povolanějšího. V tu chvíli využije příležitosti, když slyší o znameních jistého učitele. Přichází s otázkami, a přece je nevysloví. Kdo řídí jeho slova, která pouze prozradí, že skutečně hodně ví. Ano ví, ví, co činit, aby byly zjevné skutky Boží. Přesto žije mezi světlem a tmou. To při svém rozjímání zapomněl, že ono činění je hybnou silou k životu! Život sám povýšený na život věčný.
Řekli bychom, vždyť přece nepromarnil svůj život, stál ve strážní službě Boha Stvořitele. Kolik je těch, kteří o Boha nestojí, kteří se mu vysmívají nebo se mu dokonce chtějí postavit do cesty a staví hradby před jeho vůli. Asi proto se ptáme, proč v evangeliu máme právě tento příběh? Proč je nedostatečnost odhalena právě zde? Je snad hodně takových, kteří předpisově svatě žijí, svatě mluví … a to je vše? Světem kráčejí spravedliví, a přece nikdo není spravedlivý (Ř 10, 3). Kdekdo se zapřísahá, že mluví pravdu, přestože jen jeden je Boží Syn, plný milosti a pravdy. (J 1, 14) Ach, kdo všechno nasazuje zbožnou masku? Jaké bolesti a úzkosti nás za to svírají. Kde se ocitá věčnost? Spějeme k spáse?
Východisko je jediné, znovu se narodit! Tak se děje, když Duch otevře oči pro dění Boží a člověku už nepostačí jen sepjaté ruce, rozmluvy o Bohu ani almužna či oběť. Zatím tohle neví ten dávný učitel Izraele, učí a přece neví! My to víme?
Čí spravedlnost prosazujeme a jakou pravdou se oháníme?
Kdo vyvýšil Syna člověka v sobě, jen ten dokáže prosadit spravedlnost a být z pravdy.(J 18,37)
Následujme skutečně spravedlivého a nepodbízejme se světu. (1P 1,14) Postavit život Ježíšův v sobě na první místo a ztotožnit se s ním, kdy platí „živ jsem já, ale již ne já, živ je ve mne Kristus“.
Nejspíš právě v církvi bude nejvíce Nikodémů s koleny odřenými, vychvalujících svou zbožnost a přitom lpících na svém postavení, kteří svoji nedostatečnost dokážou projevit nanejvýš ústy, ale velice mnoho se bojí změny svého konání… Jakpak asi dopadl Nikodém? Jeho příběh není méně než ohlas starozákonního: „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo.“ (Dt 30,19)
Bože svatý, kéž si uvědomíme, jak marné jsou naše modlitby
pronesené v póze zdatného herce a plné košatých frází
tvořené na odiv.
Ať skutečně litujeme toho, že celý náš život
není prostoupen životem tvého Syna.
Osvoboď nás od všelikého pyšného prospěchářství
a ukaž nám plnou radost z tvé přítomné záchrany
pro nás každého i pro lidské pokolení.
Amen.
Autor: Oldřich Horek
Český zápas č. 21/2024 z 26. 5. 2024
Fritze von Uhde (1848-1911): Kristus a Nikodém (ca 1896), (Wikimedia Commons).
