(ČZ 20/2024) Letnice jsou jedny z nejradostnějších a vděčností naplněných svátků židovského národa.
Proto se i další národy opět scházejí v Jeruzalémě, aby poděkovaly Hospodinu za první úrodu a dar Desatera – Božího zákona. O tuto radost se chtějí podělit se všemi lidmi a posílit svoji naději, že Hospodin na ně nezapomíná, vede je, chrání a nedá jim zahynout. Žehná jim, jejich polím, sadům i vinicím. Nyní mohou užívat plodů své práce, mají naději, že jejich rodiny nebudou strádat, jejich děti nebudou trpět hlady. Ano, to jsou starozákonní Letnice. Svátky vděčnosti a naděje – Hospodin nad svým lidem bdí.
Po padesáti dnech od hrozivých i nadějeplných dnů oslav Pesachu, kdy byli Kristovi učedníci po-schovávaní za zavřenými dveřmi a postupně se osmělovali vyjít ven, kdy se jejich strach z prožitých hrůz třetího dne proměnil v nezměrnou radost ze setkání se vzkříšeným Ježíšem a kdy se s ním postupně setkávají ženy i ostatní učedníci, se Jeruzalém opět plní lidmi. A učedníci jsou zase všichni spolu. Další důvod k oslavě, i když s nimi jejich rabi už není. A prožijí něco úchvatného. Prožijí to, o čem jim Pán Ježíš vyprávěl, ale oni tenkrát ještě nedozráli, aby to v plné míře pochopili.
Ten naprosto zvláštní zážitek je spojen s velikým hukotem z nebe – jak asi na tento úkaz všichni zareagovali? Nemohu říct, jak bychom na něj zareagovali dnes my – zda útěkem, nebo udiveným hledáním důvodu tohoto hukotu. Ale to množství lidí, ze všech koutů okolního světa, kteří byli v Jeruzalémě shromážděni, s úžasem sledovali, jak učedníci, na které sestoupil Duch svatý, s nimi mluví a oni jim rozumí. Rozumí všemu, co jim vyprávějí o velkých skutcích Božích.
Víte, milí čtenáři, je obrovský rozdíl, když stojím jako kazatelka před svými bratry a sestrami anebo píšu anonymním čtenářům stokrát opakované věci o Letnicích a Svatodušních svátcích. Moc mi chybí živý kontakt pozorných či usínajících očí, úsměv nebo občasné zívnutí, které také zažívám. Ale předpokládám, že učedníci právě v té chvíli zažívali naprosto úžasné chvíle, kdy s těmi všemi lidmi mluvili o Bohu, o Pánu Ježíši a tom, co s ním prožili i co je naučil, a možná si ani neuvědomovali, že to je přesně to, co jim říkal:
Že On musí odejít, aby jim to prospělo, že teprve tehdy oni půjdou vpřed – ve víře i svém kazatelském a učitelském poslání. Vždyť to známe, že teprve když nás někdo postrčí, abychom byli samostatní, nebo nás opustí ten, kterého jsme do té chvíle poslouchali a byl naším zdrojem pravdy, naším majákem na cestě, teprve tehdy můžeme samostatně a dospěle žít. Smíme čerpat z toho, co nám dotyčný předal. Teď smějí učedníci čerpat z toho, co jim předal Pán Ježíš. Z jeho moudrosti a lásky, z jeho pokory i hluboké důvěry v nebeského Otce. Po tomto naplnění Duchem svatým dokáží někteří z nich i uzdravovat, ale co je nejdůležitější – učedníci dokáží skrze dar Ducha svatého zapalovat lidská srdce k tomu, aby se pro Pána Ježíše a jeho odkaz tato srdce rozhořela. Aby se Ho všichni, kteří zvěst o jeho skutcích i jeho cestě slyšeli, pokusili následovat.
A říkám – pokusili – protože si myslím, že přímé následování je trošku pyšně znějící slovo. Naše životní cesta je takový „pokus“, protože jediný Boží Syn Ježíš Kristus nedělal různé lumpárničky, kterým se my nevyhneme. Ale proto je to náš úkol, abychom se „snažili“ následovat Toho, který nám dal velikou naději na věčný život v nebeském království.
A následování spočívá i v předávání víry. Nemusíme být kazatelé a faráři. Ale měli bychom víru předávat dál, svým dětem, vnoučatům, svým přátelům a známým. Neměli bychom se stydět o své víře mluvit. Měli bychom se radovat z toho, že víra nás spojuje v jednu velikou rodinu – rodinu církve, ve které smíme nalézat oporu a pomoc ve chvílích trápení a smutku, ale hlavně se se členy této rodiny radovat a vědět, že se na ni mohu kdykoli spolehnout. Láska a radost a vděčnost, která propojila první křesťany a dala tak vzniknout novému společenství – církvi, je to, co nás s naším Spasitelem a Vykupitelem Ježíšem Kristem spojuje.
Radujme se tedy dnes společně, kdy zažíváme narozeniny církve. Církve, která vznikla z plamenů Ducha svatého, ale i té, která nese jméno toho, který prošel plameny skutečného Kristova následovníka. Amen.
Lenka Klásková
Český zápas 20/2024 z 19. 5. 2024
Letnice: A všichni jim rozuměli
S Letnicemi se pojí svátost biřmování
Svatodušní zamyšlení bratra patriarchy nad Žalmem 133
Ilustrace: Mozaika-Eugen Keller z r.1956; Foto: pixabay
