(ČZ 10/2025) Dobře je známa prezidentská standarta s heslem „Pravda vítězí“. Mnozí berou za své, že jde o masarykovské heslo. Jeho původ z hlediska českých dějin je však vpravdě husitský. Dokumentuje to obdivný vztah T. G. Masaryka k M. J. Husovi.
Heslo „Pravda vítězí“ je citátem z apokryfní knihy III. Ezdráš. Ta nebyla součástí biblického kánonu, přesto se ve středověkých latinských Biblích často vyskytuje a i husitští kazatelé ji citovali. Právě Jan Hus, podle profesora Ladislava Hejdánka, použil zmíněné heslo, když komentoval 116. Žalm.
„A pravda trvá a sílí, žije a prosadí se na věky věků!“ (3 Ezd 4,38). Když domluvil, všichni volali: „Veliká a silná je pravda, která zvítězí!“ (3 Ezd 4,41)
Sice je možné, jak tvrdí František Michálek Bartoš, že heslo Pravda vítězí (Veritas vincit) použil již v předhusitských postilách křižovník Johlín z Vodňan a miličovec Tomášek. Stejně tak se diskutuje o verzi, kterou používal Jiří z Poděbrad, byla i v Jenském kodexu s nápisem Veritas vincit. Toto heslo dal umístit na průčelí Týnského chrámu kališnický biskup Jan Rokycana. Nicméně nejvíce věrohodná je verze, že se T. G. Masaryk nejspíše držel dopisu Mistra Jana Husa, který roku 1413 psal Janovi z Rejštejna, že „Pravda vítězí nad vším“ (Super omnia vincit veritas). Hus také roku 1415 psal z kostnického vězení pražské univerzitě: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky.“ Tak se také heslo dostalo na prezidentskou vlajku, když T. G. Masaryk stál v čele prvního odboje v letech 1914-1918.
Vše vyvrcholilo a mnozí na to rádi vzpomínali, že když v roce 1918 přijel Masaryk z amerického exilu do Čech, tak přijížděl s vlaječkami s tímto heslem. Nakonec prezidentské heslo „Pravda vítězí” v tradici Mistra Jana Husa vtiskl do původní podoby prezidentské vlajky akademický malíř František Kysela, který dotvořil definitivní vzhled.
Prezidentská standarta zavlála nad Hradem poprvé na jaře 1920. Teprve tehdy byl přijat zákon o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti.
Masarykovu náklonnost k Husovi a důvody této náklonnosti můžeme vyčíst v jeho díle Jan Hus. Z knihy vyplývá, že právě Hus, Komenský a Bratři jsou pro něj typem českým, a jak historie učí, typem trvalejším a rozšířenějším. Masaryk výslovně píše a zdůvodňuje, proč je Hus pro Čechy jejich programem: „V Husovi také poprvé vidíme, jak vítězí to svědomí uvolněné ve smyslu, padl, ale zvítězil. Stůjtež v poznané pravdě, to je význam Husův a jeho díla, to je význam reformace… Náš národ, že se postavil pro Husa, zahájil tím dobu novou. Hus, to program nám a celému světu.“
Rovněž Masaryk pak přiznává kořeny své náklonnosti: „Já navazoval na naši reformaci, že byla především hnutím mravním, náboženským a ne teologickým. Hus, před ním už Štítný, vyšli z nápravy mravů; v nich jsem našel, co mne už jako chlapce tísnilo.“
Masarykova náklonnost k Janu Husovi vygradovala v památném roce 1925, kdy si český národ připomínal 510. výročí Mistrova upálení. Na Staroměstském náměstí v Praze se schází 25 000 lidí. Zdejší pomník Mistra Jana Husa je obalen věnci. Prezident Masaryk čte před shromážděnými manifest: „Uctíváme památku Mistra Jana Husa v den jeho umučení, avšak nevzpomínáme ho jen jako mučedníka, nýbrž především jako hlasatele a bojovníka za svobodu svědomí a myšlení… Naše osvobození bylo výsledkem tradicí Husových a husitských.“
Tomuto shromáždění předcházelo vyvěšení kališnické vlajky namísto prezidentské standarty na Pražském hradě. Bylo to něco nevídaného a nečekaného. U lidí se to setkalo s určitými rozpaky a slovníkem dneška se dá říci, že vyvěšení husitské vlajky rozdělilo tehdejší společnost.
Zejména katolická veřejnost chápala husitský prapor na Hradě jako provokaci.
Největšího odsouzení se pak Masarykovi dostalo od oficiálních vatikánských kruhů. Vatikán se cítil hluboce uražen a rozhodl se odvolat papežského nuncia Francesca Marmaggiho z Prahy. Byla to napjatá politická situace, tehdejšího ministra dopravy a člena Československé strany národně socialistické Jiřího Stříbrného, přestože byl přítelem a přívržencem Masaryka, černá vlajka s rudým kalichem rozhorlila: „Vytváříte precedens. Nějaký agrárnický prezident by příště mohl vyvěsit prapor se zeleným čtyřlístkem a sociální demokrat rudý.“ Na to mu Masaryk přátelsky a rozverně odpovídá: „Když já byl vždy kacíř!“
Někteří historikové tvrdí, že T. G. Masaryk nevynechal jedinou příležitost ke konfliktu s církví. Přitom byl sám pokřtěn jako katolík, ale později oficiálně vstoupil do evangelické církve. Přestože si Stříbrný rýpl do Masaryka, byl to on a národní socialisté, kdo na jaře 1925 v Národním shromáždění prosadili zákon o svátcích a památných dnech, jímž byl zrušen svátek sv. Jana Nepomuckého, ale naopak byl mezi svátky zařazen 5. červenec jako svátek sv. Cyrila a Metoděje 6. červenec jako památný den upálení Mistra Jana Husa. To bylo největším trnem v oku Vatikánu, který to pobouřilo, přestože změna v zákonu byla zdůvodněna, že Mistr Jan Hus je slaven pouze coby myslitel, jenž se zasloužil o pražskou univerzitu, český národ, jazyk a literaturu. Masaryk samozřejmě, sám evangelík, s přijetím nového zákona velice sympatizoval.
Když došlo k roztržce s Vatikánem, historické prameny uvádí, že T. G. Masaryk se v tomto sporu dokonce až vyžíval. „Prezident je v bujaré, bojovné náladě, zjevně rozhodnut probojovat věc do konce,“ poznamenal si tehdy prezidentův tajemník František Kučera. „Po večeři hrál na klavír a zpíval slovanské písničky, i cakewalk zatančil. Na konci zazpíval Kdo jste boží bojovníci,“ dodal Masarykův tajemník.
Na snímku papežský nuncius Francesco Marmaggi v rozhovoru s T. G. Masarykem při nástupní audienci.
Mirko Radušević
Český zápas 10/2025 z 9. 3. 2025
Související: K Masarykovu pohledu na dějiny
Ve sněmovně proběhlo setkání k 175. výročí narození Tomáše G. Masaryka
