(ČZ 9/2024) Vážení a milí přátelé, nacházíme se ve čtyřicetidenním přípravném období před Velikonocemi. Pokládám si otázku, jestli má naše tradice co říci i lidem, kteří nepatří k církvi a nepovažují se za křesťany, ale přesto různými způsoby prožívají svoji osobní spiritualitu, ať už je jakákoliv. A myslím si, že má.
Tak mi dovolte nabídnout vám tímto krátkým zamyšlením jakousi univerzální variantu, která by mohla být blízká všem lidem, kteří vnímají, že člověk má i svoji duchovní podstatu, nejen tu materiální.
Žijeme ve velmi hektickém světě plném změn a stresů, který na nás má náročné požadavky. Náš každodenní život není jednoduchý. Ať už pracovní či rodinný. Neustále řešíme různé potřeby a nutnosti. Řešíme, řešíme, řešíme a řešíme. Večer jsme pak rádi, že je den za námi, můžeme si chvilku odpočinout, než se vzbudíme do nového rána a celý ten kolotoč pokračuje znovu. A...
Přichází otázka - kam vlastně tolik utíkáme? Proč se tolik namáháme? K čemu to všechno je? Jaký je náš cíl? Neztratily se v tom všem naše dřívější sny a plány?
Jenže tyto a podobné otázky nemáme v běžném životě moc čas vědomě si pokládat. Víme o nich, ale kdo by se jimi mohl zabývat, když musí do práce, na nákup, uklidit, učit se s dětmi...
A právě tady si myslím, že je prostor pro postní dobu, která by mohla být odrazovým můstkem k určitým změnám. Možná by nám křesťanská tradiční praxe mohla říct, že je občas nutné se trochu zastavit, nadechnout, věnovat se tomu, čemu chceme a ne musíme. Potkat se sám se sebou a říct si, jestli žiji tak, jak chci, jestli třeba nedělám něco špatně a případně, co a jak chci a mohu změnit. A potkat se nejen se sebou, ale i s tím, kdo nás převyšuje a my tušíme, že tu je, ale třeba jsme ho zatím příliš nehledali. Můžeme mu říkat třeba Bůh…
Aleš Toman
Český zápas 9/2024 z 3. 3. 2024
