Záchrana srdce v Dachau

Přestože chtěl Adolf Hitler duchovní umlčet, tím, že je dal zavírat, otevřel evangeliu cestu do věznic a koncentračních táborů. Martin Jindra

Za druhé světové války nebylo možné navazovat oficiální ekumenické rozhovory mezi církvemi, zato se ale prohloubily kontakty a vztahy mezi uvězněnými kněžími a věřícími laiky. Je možno se ptát, zda právě tehdy se nevedly ekumenické hovory a nevytvářely vzájemné vazby, v nichž opravdu šlo o něco hlubokého a podstatného, jak jsme si v úvodu připomněli na slovech vůdčí osobnosti Vyznávající církve v Německu Martina Niemöllera.

Poděkování „Opoušovi“ za záchranu života

K výrazným a nezapomenutelným postavám mezi vězni v koncentračním táboře Dachau, do něhož bylo deportováno značné množství kněží, patřil evangelický farář Bohumír Opočenský, kterého spoluvězni všeobecně oslovovali „Opo“ či „Opouš“. Farář se zkušeností studia lékařství v Praze a v německém Halle, zachránil život nebo ulevil od nemoci mnoha spoluvězňům. Římskokatolický kněz pronásledovaný totalitními režimy dvacátého století a člověk otevřeného srdce František Štverák ve svých vzpomínkách „Opouše“ líčí: „Je to opravdově křesťanský druh, ochotný vstát kdykoli v noci a pomoci kamarádu… Obstarává léky, které zadarmo rozdává, a ihned vždy celé hrstě. Jeho přičiněním se později stalo, že nechodíme vůbec na ošetření do revíru, ale vše ošetřuje on sám na štubě. Říkáme mu krátce – ‚Pane primáři‘… Opouš, zkráceně, vykonal pro nás mnoho dobrého a my mu to nikdy nemůžeme zapomenout.“

Duchovní Církve československé z Prahy-Libně Karel Valeš, který byl zatčen za projevení souhlasu s atentátem na Reinharda Heydricha před svými gymnazisty, o němž se páter Štverák ve svých pamětech opakovaně zmiňuje jako o svém dobrém příteli a kamarádovi, se kterým mimo jiné v Dachau chodili fandit na lágrové fotbalové mače, potvrzuje Štverákova slova o Opočenského obětavosti: „Jako spolupracovník dr. Bláhy v táborové prosektuře využil svých medicínských vědomostí a praxe k obětavé službě a zachraňování českých lidí, zvláště za epidemií v roce 1943 a 1944. Organizoval celé akce zasílání léků z domova a nejdražší léky a injekce zdarma a nezištně rozdával a donášel na nemocniční bloky, takže mu stovky Čechů děkují za svůj život. V konečných fázích války uschovával důležité dokumenty a listiny po zemřelých Češích, které mohl společně s dr. Bláhou na prosektuře za celou dobu shromáždit, takže se mu podařilo po osvobození dopravit do vlasti deset beden listinného materiálu, který byl odevzdán příslušným úřadům. Vím o tom bezpečně, poněvadž jsem mu mohl pomáhat.“

Uchování Šimsova srdce

Opočenského služba na prosektuře byla skutečně nenahraditelná, jak dokládá jedna z jeho záchranných akcí. Bohumír Opočenský se v létě 1943 během pobytu na revíru seznámil s farářem Církve československé Václavem Vyšohlídem. Po válce v církevním tisku vzpomínal na Vyšohlídovo první kázání při českých bohoslužbách v roce 1945, v němž vyzvedl duchovní jednotu a směřování k vzájemnému bratrství kněží a kazatelů různých církví. Tuto sounáležitost oba faráři dosvědčili po smrti publicisty, filozofa a překladatele Jaroslava Šimsy, kolem kterého se v táboře shromažďovala skupinka duchovních hlásících se k reformačnímu křesťanství. Když generální sekretář Akademické YMCA 8. února 1945 podlehl nákaze skvrnitého tyfu, pronesl Václav Vyšohlíd z tábora na plantáže redaktoru Karlu Kašákovi pozůstalost, posmrtnou masku a Šimsovo srdce, které vyjmul a zakonzervoval právě Bohumír Opočenský. V červenci 1945 byly všechny ukryté památky na Jaroslava Šimsu předány Karlem Kašákem rodině a zástupcům pražské YMCA.

Odkaz kardinála Josefa Berana

Na závěr si pojďme připomenout známá, ale stále aktuální slova z prohlášení kardinála Josefa Berana na II. vatikánském koncilu. V reakci na potlačování svobody svědomí a vyznání komunistickým režimem v jeho proslovu čteme: „A tak se zdá, že Církev v mé vlasti dnes bolestně pyká za hříchy a poklesky spáchané jejím jménem proti svobodě svědomí v minulosti, např. v 15. století upálením kněze Jana Husa a v 17. století donucením velké části českého lidu k opětovnému přijetí katolické víry podle zásady: ‚Budeš vyznávat víru své vrchnosti!‘… Morální autorita naší Církve velmi vzroste ve prospěch celého světa, tím spíše, stane-li se tak i v duchu pokání za hříchy spáchané v tomto směru v minulých staletích.“ Rovněž církve hlásící se k české reformaci si nesou historická provinění a zátěže – a to i z éry komunistické nadvlády –, kterými se provinily vůči svému poslání a římskokatolické církvi. A tak si v duchu kardinálových slov přejme, aby nejen mezi křesťany vítězilo lidství nad pýchou a vzájemnou nedůvěrou. Jak zdůrazňuje papež František: „Krev našich křesťanských bratrů je svědectví, které k nám volá… Prosím, abychom se navzájem povzbuzovali v ekumenismu, který dodává odvahu k ekumenismu krve. Mučedníci patří všem křesťanům.“ Obecně řečeno, přestože se dějiny hojně projevují ničivě, duch lidskosti může vítězit.

Martin Jindra

Autor působí v Ústředním archivu a muzeu Církve československé husitské a v Ústavu pro studium totalitních režimů

Článek uveřejněn v Lidových novinách v sobotní příloze Orientace (14. 10. 2023)