Mnozí z nás si všimli náboženské rétoriky prezidenta Donalda Trumpa i jeho útoků na papeže Lva XIV., kterého mimo jiné kritizoval pro podbízení se radikální levici. Mnohé o celkovém trendu v politice USA vysvětluje článek převzatý z Náboženského servisu.
Určitá míra náboženské rétoriky byla téměř vždy součástí amerického politického diskurzu, stejně jako její intenzivnější podoby v rámci konfliktů, do kterých se Spojené státy zapojovaly. V posledních letech opět nabývá na intenzitě, stupňuje se a stává se více radikální, a to zejména od prvního prezidentského mandátu Donalda Trumpa (*1946). Ze společenských a politických periferií se navíc dostává do centra amerického politického diskurzu. V souvislosti s tím lze od Trumpova nástupu pozorovat i rostoucí popularitu radikálně pravicových politických a nábožensky konzervativních influencerů, díky kterým se dlouhodobě dostávají do mainstreamu dříve okrajové postoje z prostředí křesťanské pravice. Mezi nimi, kupříkladu, Douglas Wilson (*1953), Matt Walsh (*1986), Nick Fuentes (*1998) nebo Charlie Kirk (1993–2025), kterého po jeho smrti v čele Turning Point USA nahradila jeho manželka Erika (*1988). Wilson, Kirk nebo Fuentes se v minulosti otevřeně ztotožnili s nálepkou „křesťanský nacionalista“.
„Velikonoční zázrak“ a náboženská rétorika Peta Hegsetha
Záchranu amerického pilota sestřeleného letounu F-15 v Iránu, která se odehrála začátkem dubna, označil Donald Trump za „velikonoční zázrak“ a prohlásil, že Bůh je ve válce na straně Američanů. Americký ministr obrany Pete Hegseth (*1980) přirovnal přežití a záchranu pilota k Ježíšovu zmrtvýchvstání. Hegseth, který za Trumpovy podpory oživil sekundární název Ministerstva obrany – „Ministerstvo války“ – jenž je nyní oficiálně používán jako hlavní název úřadu, vzbuzuje svou agresivní náboženskou rétorikou nejen ostrou kritiku, ale i rostoucí znepokojení nejen ze strany americké veřejnosti. Hegseth je také kritizován za organizování pravidelných křesťanských bohoslužeb v Pentagonu („Secretary of Defense Christian Prayer & Worship Service”), kterými jednak posiluje prominentní postavení křesťanství ve Spojených státech, ale tyto bohoslužby současně nesou prvky charakteristické pro konzervativně evangelikální zaměření a militaristický mileniální étos. V jedné z bohoslužeb konaných již po vypuknutí války v Íránu, se modlil za „mimořádné násilí“ vůči nepřátelům, kteří si „nezaslouží žádné milosrdenství“. Hegseth v projevech vyzývá Američany, aby se modlili za vítězství US ve válce s Íránem „ve jménu Ježíše Krista“ a konflikt v Íránu zasazuje do širšího narativu boje křesťanství proti islámu. Hegseth rovněž opakovaně proklamuje nadřazenost křesťanství, které by podle něj mělo být jediným náboženstvím Spojených států. Bohoslužeb v Pentagonu se zúčastnili i někteří křesťanští nacionalisté. Pozornost vzbudila přítomnost konzervativního evangelikálního pastora Douglase Wilsona (*1953), který zastává, mimo jiné, názor, že homosexuální vztahy by měly být ilegální, muslimové by měli mít zakázáno působit ve veřejných funkcích, ženy by neměly mít právo volit, potraty musí být zakázány, Spojené státy jsou křesťanský národ a empatie může být hříchem. Donald Trump je během těchto bohoslužeb oslavován jako Bohem vyvolený vůdce.
Staronový náboženský étos
K rostoucí prominenci náboženské rétoriky ze strany čelních představitelů americké politiky i samotného prezidenta nicméně nedošlo ze dne na den, nýbrž jde o důsledek dlouhodobého vývoje uvnitř americké společnosti. Náboženství bylo sice vždy do větší či menší míry propleteno i s politikou, avšak to, co nyní vidíme, lze interpretovat především jako bezprostřední důsledek dlouhodobých snah konzervativního křídla amerických evangelikálních křesťanů, včetně křesťanských sionistů, kteří se o větší slovo a vliv v americké společnosti hlásí a usilovně snaží přinejmenším od 70. let 20. století. V 70. a 80. letech byli nejvýrazněji reprezentováni především novou křesťanskou pravicí a politickou stranou Morální většina (1979–1989), kterou spoluzaložil americký baptistický pastor Jerry L. Falwell (1933–2007). Velkou roli v tomto ohledu sehrál i krajně pravicový think-tank se sídlem ve Washingtonu, D.C., Heritage Foundation, založený již roku 1973 s cílem prosazovat konzervativní politiku. Do centra americké politiky se vlamuje prostřednictvím návrhů „manuálů“ či doporučení již za vlády Ronalda Reagana (1911–2004). Svůj vliv si nadace udržela i za Clintonovy nebo Bushovy administrativy. V roce 1996 sladil Bill Clinton část svých sociálních reforem sociálního systému právě podle doporučení této nadace. Za G. W. Bushe pak nadace podporovala války v Afghánistánu a v Iráku v rámci širšího „boje proti terorismu“ (war on terror) po útocích 11. září 2001, a to vystupováním proti kritikům války, publikací materiálů, které legitimizovaly vojenský zásah a podpořila i zadržování osob podezřelých z terorismu v Guantánamu. Nejvýrazněji se však zatím projevila s nástupem Donalda Trumpa, kdy se do širšího povědomí dostala díky Projektu 2025, jenž představuje komplexní plán na rozsáhlou transformaci federální vlády. Zahrnuje posílení pravomocí prezidenta, jmenování ideologicky spřízněných úředníků, omezení přístupu k potratům či přísnou imigrační politiku. Mezi další projekty patří i Projekt Ester, který cílí na potlačení pro-palestinských protestů, často organizovaných na amerických vysokých školách.
Americký mileniální diskurz
Zatímco se konzervativním evangelikálům postupně podařilo získat větší přímý politický vliv, širší americkou společnost paralelně dlouhodobě formují apokalypticky laděné narativy, které hluboce zakořenily v populární kultuře. Apokalyptické či mileniální myšlení má sice své kořeny již v původním náboženském dědictví prvních kolonistů, od té doby však prošlo výraznou proměnou od pozitivně laděného postmilenialismu k apokalyptickému premilenialismu. Nejvýznamněji ve formě tzv. premileniálního dispenzacionalismu, který se ve Spojených státech popularizuje od konce 19. století. V rámci tohoto modelu mileniálního myšlení se také rozvíjí myšlenka tzv. „vytržení“ svatých před „velkým soužením“ a bitvou u Armageddonu. Dispenzacionalismus se rozvinul v prostředí, které bychom dnes zařadili do milieu „konzervativního“ evangelikalismu. Ten se vymezoval vůči moderní textové kritice, která problematizovala doslovný výklad Písma, ale také vůči tehdejší proměně americké společnosti, ve které z jejich perspektivy docházelo k úpadku křesťanské víry a morálky. K všeobecné popularizaci dispenzacionalismu nad rámec konzervativně-evangelikálního milieu však pomohla díla jako Late Great Planet Earth evangelikálního spisovatele Hala Lindseyho nebo především populární série a multimediální franšíza Left Behind, která se těší velké oblibě zejména mezi americkými evangelikály. Odtud však prosakuje i do širší populární kultury a setkat se s ním můžeme v apokalyptických filmech, v počítačových hrách, ale také v americké politické a konspirační kultuře. Kupříkladu jako vytržení nebo počátek velkého soužení vnímali někteří Trumpovi stoupenci útok na Kapitol 6. ledna roku 2021.
„Svatá válka“
Zmiňují-li se američtí političtí představitelé, včetně amerického prezidenta, o „svaté válce“, pak to nejsou výkřiky do tmy, ale jde o zcela vědomé navázání na hluboce zakořeněné náboženské myšlení a motivy, které byly v posledních letech systematicky posilovány jak ze strany politických představitelů, tak mnohých influencerů na sociálních sítích. Vykreslování konfliktů v rozměrech „svaté války“ nebo jejich připodobňování biblickým konfliktům apokalyptického rámce se v dějinách Spojených států objevuje opakovaně, často artikulované z řad konzervativních evangelikálů a fundamentalistů, při každém významném vojenském konfliktu. Ať už mluvíme o Válce za nezávislost, Občanské válce, obou světových válkách nebo Studené válce, válce v Iráku nebo i ve Válce ve Vietnamu.
Těžko říct, jak velká část americké veřejnosti nyní nahlíží na válku v Íránu jako na „svatou válku“. Dosavadní průzkumy nicméně ukazují, že většina (61 %) Američanů s americkou intervencí v Íránu nesouhlasí. Podobný nesouhlas lze také předpokládat u značné části těch, kteří se hlásí k nějaké evangelikální církvi. Je ovšem zřejmé, že o ní tak uvažují právě Pete Hegseth a mnozí křesťanští nacionalisté. Podle Hegsetha je válka v Íránu součástí Božího plánu a Donald Trump byl vyvolen, aby tuto válku vedl ke zdárnému konci:
„Naše schopnosti jsou lepší. Naše vůle je lepší. Naši vojáci jsou lepší. Prozřetelnost našeho všemohoucího Boha je tu, aby tyto vojáky chránila, a my jsme oddáni této misi.“
Již od svého prvního mandátu byl Donald Trump některými svými stoupenci z řad konzervativních evangelikálů postaven do role někoho, kdo byl Bohem vyvolen, aby navrátil americkou společnost starým pořádkům, a to ve smyslu návratu k jakési nostalgické představě o pravé křesťanské společnosti, která se bude vyznačovat křesťanskou morálkou a hodnotami. To má být v tomto případě neseno například tradičními rolemi mužů a žen. Jde však spíše o návrat k tradičnímu, konzervativnímu (a silně romantizovanému) uspořádání americké společnosti před polovinou 20. století. Trump velmi záhy tuto svou roli veřejně přijal, což je vidět i v jeho prezentaci sebe sama jako jakéhosi Božího posla, jenž prostředkuje věřícím Boží záměr, jak to nyní můžeme sledovat i v rámci války s Íránem.
Nepotvrzené informace, které se prostřednictvím nezávislé organizace Military Religious Freedom Foundation dostaly na veřejnost, tvrdí, že stovky amerických vojáků podaly stížnosti na náboženskou rétoriku ze strany nadřízených, kteří měli o válce v Íránu mluvit jako o součásti „Božího plánu“, měli odkazovat k pasážím Zjevení Janova o bezprostředním návratu Ježíše. Narativ biblické apokalyptické války na konci času je také doprovázen islamofobní rétorikou. Americký ministr zahraničních věcí Marco Rubio (*1971) tak například označil vůdce Íránu za „náboženské fanatické blázny“. Jako „náboženské fanatiky“, kteří „usilují o jaderné zbraně, aby mohli nastartovat náboženský Armageddon“ se o představitelích Íránu vyjádřil i Hegseth, a to navzdory vlastní apokalyptické rétorice. Několik dní na to citoval v rámci modlitby, kterou zakončil svůj projev během tiskové konference v Pentagonu, Žalm 144:
„Požehnán buď Hospodin, má skála, který cvičí mé ruce k válce a mé prsty k bitvě. On je můj milující Bůh a moje pevnost, moje pevnost a můj vysvoboditel, můj štít, k němuž se utíkám. Kéž Hospodin dá našim bojovníkům neochvějnou sílu a útočiště, nezlomnou ochranu jim i naší vlasti a úplné vítězství nad těmi, kdo se jim snaží ublížit. A amen. Bůh žehnej našim vojákům a této misi.“
Válka s Íránem je vedle politicko-ekonomických cílů touto rétorikou současně povýšena na svatou válku s metafyzickými východisky a důsledky. Konflikt je tímto zjednodušen na morální narativ dobra a zla, se kterým se nevyjednává, ale je potřeba jej porazit. V momentě, kdy se válka začne popisovat v náboženských termínech, stává se z ní posvátná povinnost, kterou je mnohem těžší odmítnout nebo kritizovat. Obzvláště v takovém nábožensko-kulturním prostředí, kde jsou tyto představy hluboce zakořeněné a silně s ním rezonují.
Kateřina Hlaváčová, Náboženský infoservis
Ilustrační foto heritage.org: Členská karta organizace Heritage Foundation určená k 260 výročí existence USA
