Od roku 1925 se táhne na Slovensku problém, který podnítil Pastýřský list slovenských římsko-katolických biskupů.
V Českém zápase z 15. ledna 1925 je popisován jeho účinek: „Zakazovali (biskupové) svým věřícím býti členy jakýchkoli, ´protikřesťanských sdružení´... Je přirozené, že pod tento široký pojem možno vřaditi každou organisaci jen trochu pokrokové ražby, každé odborové sdružení, každou socialistickou stranu. Pak zůstane jen strana jedna - luďáci! A to je účelem . . . Milující pastýři vyhrožují, že neposlušným budou odpírány svátostí. Nedostanou rozhřešení, budou odmítána jejich kmotrovství, ba - budou považováni za odpadlíky.“
Český zápas pokračuje v popisu situace: „Kdo list sepsal, není dosud jisto. Obyčejně psávají pastýřské listy tajemnici biskupů. Ale tento zajisté vyšel z popudu papežského nuncia Marmaggiho v Praze. Neboť biskupové slovenští nedovolili by si vydati jej bez jeho vědomí a proti jeho vůli. Souhlasný postup orgánů římských proti republice nasvědčuje tomu, že vedení jest jednotné a dobře organisované.“
Zakládání Církve československé nebylo na Slovensku z Čech přímo organizováno, dokonce Karel Farský uváděl, že netřeba se vměšovat do záležitostí Slovenska, ale vůle po zakládání této církve vznikla přímo na Slovensku. Hlavním motivem těchto snah bylo, že řada české inteligence jako například učitelé, inženýři byli zváni k práci na Slovensko a zejména čeští úředníci začali nahrazovat maďarskou státní administrativu. Byli to tito Češi, kteří si zde přáli vznik církve Československé.
Ale Slováci, kteří navštívili nejednu liturgii naší církve, pak projevovali náhle k této církvi sympatie, neboť k nim mluvila řečí, které rozuměli.
Touha o porozumění v liturgii se projevila na Slovensku již dříve. V Rožumberském regionu nejprve v roce 1906 byl do obce Lúčky úředně jmenován maďarský farář. Lidé ho bojkotovali a Vavro Šrobár (zdejší rodák a budoucí ministr zdravotnictví) referoval: „Kňaza nepotrebujú vobec. Duchovné potřeby nahrazuju čitaniem z Biblie.“ Což se dělo ve slovenštině. Když nemohl Andrej Hlinka vysvětit o rok později na podzim 1907 nový kostel v Červnové, místní odmítli maďarského duchovního a strhla se demonstrace, která vyvrcholila střelbou. Devět osob bylo na místě zastřeleno, dalších šest později svým zraněním podlehlo. Deset lidí bylo zraněno těžce a šedesát lehce. Ohlas události vyvolal vlnu solidarity se Slováky především v českých zemích a zastání se dostávala od mnohých českých politiků, jako byli T. G. Masaryk nebo Karel Kramář. Andrej Hlinka byl vítán, když byl v Čechách na přednáškovém turné. Historik František Kolář o tehdejším jeho návštěvě píše: „Sloužil (Hlinka) mši u sv. Ludmily na Vinohradech, byl přijat pražským primátorem, večer v Národním divadle sledoval z císařské lóže představení Jiráskovy Lucerny. Všude ho provázel jásot, potlesk, ba cestou z divadla čeští studenti vypřáhli koně a sami kočár s Hlinkou odtáhli do hotelu.“
Hlinkův „vděk“
Podle rozhodnutí Vatikánu z 15. ledna 1920 byli příslušníci nové církve označováni jako odpadlíci a vrženi do klatby. Byl to Andrej Hlinka jako ružomberský farář a jeho Slovenská ĺudová strana, kteří se stali aktivistickými zastánci římsko-katolické víry a Vatikánu. Již v roce 1919 si Hlinka v Paříži na mírové konferenci stěžoval na náboženský a národnostní útlak v ČSR. Ani později nelenil ve svém boji, když psal o tom, že „Čechové... usilují zavést do škol husitství místo katolického náboženství.“ Přitom v žádném případě neměli Češi zájem si prostřednictvím nové církve nějak Slováky podřizovat. Český zápas ze 7. ledna 1926 ve slovenštině píše: „Znamenná-li pracovať pre církev československú: dokonávať osamostatnenie národa v ohĺadu duchovnom, ideovom a mravnom, znamená to na Slovensku okrem toho ešte budovať most cez propasť, kterú vykopávajú medzi Čechmi a Slovákmi nepraiteĺia československej jednoty.“ Dále pisatel projevuje lítost nad nepochopením snah Církve československé a hodnotí menší počet členů nové církve tím, že je to podle něj způsobené tím, že „nemožeme tým, ktorý by prestúpili zabezpečiť obriady apod. … V době vydánia pastierského listu hlásilo sa nám mnoho obcí (aj z Hlinkovej rezidencie), ktoré chcely prestúpiť, Slováci ktorí raz vidieli naše bohoslužby boli hned nadšení k prestupovaniu, ovšem pri zaopatreniu pravidelbných hoslužieb a obriadov.“ To však na Slovensku nešlo, neboť naráželo na odpor při získávání povolení k použití hřbitova nebo kostela.
To, o co především Hlinkovi šlo, byly politické cíle – samostatnost Slovenska. Náboženství se tak dostávalo na politickou rovinu. Na tuto vazbu v roce 1935 upozorňoval Český zápas: „U nás platí tzv. kazatelnicový paragraf, který znemožňuje nejhrubší výstřelky zneužívání náboženství k cílům stranické klerikální politiky. Na Slovensku platnosti nemá. Kdybychom měli úplně sjednoceno naše a slovenské zákonodárství, mohl by tento nestoudný čin klerikální zvůle i přinésti dobré ovoce odřímštění Slovenska.“
Problémy s vystoupením z římsko-katolické církve
Pastýřský list vyvolal podle Českého zápasu na Slovensku vlnu protestu a lidé chtěli vystupovat z římsko-katolické církve. To však bylo velice obtížné z důvodu platných maďarských zákonů. Český zápas to popisuje: „Ten, kdo chce vystoupiti z římské církve, musí osobně na římskou faru se dvěma svědky, při čemž je povinností římského faráře pokusiti se, co nejnaléhavěji o upuštění od úmyslu vystoupiti… Slováci uražení neomalenou vyzývavostí svých ´pastýřů´ se probouzejí a jsou odhodláni opustiti římský ovčinec a nemohou.“
K článku o slovenském pastýřském listu bránícím všemožně Slovákům opustit lůno římsko-katolické církve je připsána krátká, ale významná douška: „O vydání pastýřského listu v českých zemích ve stejném duchu, jako byl list slovenských biskupů, se jednalo velmi vážně, třeba se proti němu velmi ostře vyslovili někteří čeští římští biskupové. K jeho vydání v českých zemích nedošlo pro zakročení vlivného člena Pětky za lidovou stranu!! Věděl Msgr. Šrámek, že vydání pastýřského listu v českých zemích by narazilo rozhodně na silnější odpor pokrokových vrstev, než na Slovensku a osnovatelé pastýřského listu konečně uznali, že by to mohlo vzbuditi i silnou náladu pro provedení rozluky církve a státu.“
Popsané problémy se zakládáním Církve československé na Slovensku se projevovaly tím, že slovenské obce až na Liptovskou Osadu (zajímavé je, že šlo o Hlinkův Rožumberský v region) zakládali Češi. Byla to pro ně důležitá a zásadní role uchování si příslušnosti ke své denominaci, se kterou přicestovali z Čech.
První obec Československé církve na Slovensku byla založená 10. prosince 1922 v Bratislavě. Měla 351 členů vesměs Čechů, kteří byli státními zaměstnanci. O rok později již měla církev na Slovensku kolem tří tisíc členů v sedmi obcích.
Poznámka
Rok 1926 skončil pro naši církev zdánlivě optimisticky. Z červnové parlamentní schůze ze zápisu Československé strany socialistické můžeme číst: „Odhlasován byl interkonfesijní zákon také pro Slovensko, zákonem se zaručilo spoluužívání hřbitovů, potupný svátek Johánka z Pomuku byl odstraněn a zákonem zavedena na vždy oslava velikého Mistra Jana Husa. A kromě těchto 7 velikých zákonů a pokrokových činů vynutili jsme si dále i po návratu Švehlově: Vyhlášena byla amnestie všem stíhaným příslušníkům Církve československé, na 20 tisíc sňatků čsl. církve… 100 spurných kněží bylo na Slovensku potrestáno odnětím kongruy za provokace ve věcech pastýřských listů, vláda republiky se oficiálně zúčastnila Husových oslav, Vatikánu bylo sděleno otevřeně, že se do vnitřních poměrů republiky nesmí plésti a že Marmaggi nesmí zpátky do Prahy.“
Proč uvádíme, že jde o zdánlivý optimismus? To proto, že v politickém zájmu naší republiky i Vatikánu nebylo vhodné ve vzájemném sporu pokračovat. Navíc se také zvýšil počet zastoupení ministrů z křesťanských stran ve vládě, a to pět z celkového počtu patnácti ministrů. Bylo to tím, že ve volbách roku 1925 se pozice křesťanských stran posílily – Československá strana lidová získala navíc deset poslaneckých křesel, tj. 31 mandátů, HSĽS z 11 křesel stoupla na 23, a podobně i křesťanské strany z německé a maďarské jazykové oblasti společně posílily na 17 poslaneckých křesel. Ovládly tak společně asi čtvrtinu parlamentu, což znamenalo, že stále latentním problémem zůstávala otázka Jana Husa. Vatikán věděl, že v Československu v poválečných letech byl Hus také výrazem tendencí hnutí „Weg von Rom“.
Podle Českého zápasu z let 1925, 1926 a dalších historických pramenů připravil
Mirko Radušević
Ilustrace: Redakce
