(ČZ 23/2025) Tomáš Butta: Úvahy o požehnání se v současnosti vyskytují v našich církevních rozhovorech a diskusích v různých souvislostech. Je to téma pozoruhodné, úžasné a hluboké.
Vždyť každá naše bohoslužba je zakončena požehnáním, které pronáší duchovní. Každé slavení svátosti a konání obřadu je zakončováno žehnáním a přáním. Každé naše setkání v církvi a každé naše úsilí je neseno touhou po Božím požehnání.
Co se myslí Božím požehnáním, může být chápáno a vykládáno různým způsobem. Nejčastěji se požehnání vysvětluje jako přání dobra, projev přízně a Boží přispění ke zdaru určitého díla. Žehnání je výrazem našeho vztahu k Bohu, k lidem a k celému stvoření. Týká se osob žijících, ale i budoucích generací. Rozhodující o tom, zda slova, gesta a úkony jsou skutečným požehnáním a nikoli magickou manipulací, je upřímná víra a důvěra v Boha. Požehnání je výrazem naší vděčnosti i prosby. Každý, kdo žehná, současně děkuje, ale také prosí. Protože bez Boha není žádné požehnání, žádný zdar, žádné zachování a rozvíjení života.
Být součástí Božího lidu znamená být pod jeho požehnáním. Patřit k církvi Ježíše Krista znamená mít účast na Božím požehnání a na všech duchovních darech s tímto požehnáním spojených (Ef 1,3). Nejde tedy v prvé řadě o to dar požehnání si nějakým způsobem vyzískat a schraňovat jen pro sebe jako prostředek k dosažení vlastního štěstí a k prosazení svých zájmů a cílů. Je to společný dar, který smíme navzájem sdílet a mít tak účast na tomto požehnání celého Božího lidu.
Bible je plná svědectví o požehnání a nacházejí se v ní i četné žehnací formule. Jedním z takových svědectví je i Žalm 115. Romano Guardii tento žalm o požehnání vykládá tak, že předpokladem požehnání je víra a naděje (Ž 115,9-11), zdrojem požehnání je sám Bůh (Ž 115,12-14), kněží pronášejí formuli požehnání (Ž 115,15) a sbor věřících na to odpovídá (Ž 115,16-18) (Moudrost žalmů, s. 31-32). Vnášet Boží požehnání do světa a do přítomného života není jen úkolem kněží, ale každého věřícího.
Každý věřící má předávat Boží požehnání, a to i tehdy, když mu druzí nejsou nakloněni a když zakouší nevoli a ústrky. Žehnání není jen gesto, ale životní postoj myslet na dobro druhých po příkladu Krista a apoštolů (1 K 4,12; 1 Pt 3,9; srov. L 6,28). Kéž dokážeme být nositeli požehnání ve všech situacích, ve kterých se jako církev i jako jednotliví křesťané nacházíme a kterými procházíme.
Jestliže žehnáme jako duchovní v liturgii, tak to není sebejisté okázalé gesto, ale pokorné vyjádření naší vděčnosti a současně prosba, abychom nebyli překážkou cesty Božího dobra a požehnání k lidem. I přes naši slabost a nedokonalost Ježíš Kristus a jeho žehnající moc ke své církvi přichází a různými způsoby se projevuje v našich náboženských obcích, v našich aktivitách a našem společném i osobním svědectví.
Tomáš Butta
Český zápas č. 23 z 8. 6. 2025
