(ČZ 37/2024) Řekne-li se divadlo a husitská církev, každý si nejspíš vybaví Manu v pražských Vršovicích, někdo ještě přidá Barku v Brně-Králově Poli.
Obě tyto instituce jsou (byť každá jinak) vskutku nejvíc viditelnými současnými příklady divadelních aktivit spjatých s CČSH. Nestojí pochopitelně osamoceny a tak či onak čerpají z bohaté a spletité historie divadelnictví v CČSH, jíž nebyla dosud věnována náležitá pozornost. My se jí dotkneme několika poznámkami vztaženými k prvním desetiletím života Církve československé (CČS).
Pražská Mana i brněnská Barka mají společné to, že divadelní sály s příslušným zázemím jsou součástí sborových domů. To nám dnes, kdy je multifunkčnost běžnou a často i požadovanou vlastností novostaveb, může přijít samozřejmé, před sto lety se však jednalo o poměrně neobvyklé řešení, tím spíš u staveb s prvotně sakrálním (bohoslužebným) určením.
CČS se po svém vzniku v roce 1920 dopracovávala svébytnosti vlastního architektonického vyjádření v ideové i praktické rovině složitě. Až v roce 1924, tedy poté, co se ukázalo nereálné spoluužívání katolických kostelů a co byla rozřešena otázka vztahu k pravoslaví příklonem k svobodnému křesťanství s reformačními důrazy, definovala mladá církev své objekty jako sbory, čili místa vespolného sdružování: primárně bohoslužebného, ale vedle toho i společenského. Proto ideová soutěž na „chrámové sbory“ CČS vyhlášená na jaře 1924 připouštěla u větších typů sboru také „menší sál na schůze společenské“; směrnice pro stavbu sborů a far z roku 1928 pak novostavbám nařizovala „přednáškovou síň k pořádání přednášek, lidových a náboženských rozprav“. Naopak tři vzorové typy sborů, jež uveřejnil v roce 1932 Český zápas poté, co byla zřízením Stavebního fondu církve (1931) iniciována zvýšená stavební činnost, takové prostory nenabízely.
S kritikou nejednotných a pro ideovou povahu církve nevhodných regulí vystoupil v půli 30. let představitel mladé generace arch. Miroslav Kouřil, který předestřel ideu víceúčelového „církevního domu“ – raženou v opozici vůči konvenčnímu označení (Husův) sbor – jako místa kompletního života náboženské obce, k němuž vedle slavení liturgie náleží činnosti administrativní, vzdělávací, sociální či kulturní: proto má v takovém domě být rovněž „kulturní sál“ sloužící mj. „divadelním a filmovým představením“. Arch. Kouřil měl v dalších letech zásadní podíl na přípravě návrhu nových směrnic pro stavby sborů, do nějž vtělil své představy v modifikované podobě: kulturní sál „bez funkce divadelní“ byl tu určen jen pro přednášky, koncerty či filmové projekce. Návrh, ve válečných letech 1940-1943 čile diskutovaný, se v nových poměrech po roce 1945 (a tím spíše 1948) uplatnil v praxi jen omezeně.
Navzdory regulačním snahám vyrůstaly zejména ve větších městech sbory se společenskými prostorami, někdy přímo určenými pro divadlo. Zpravidla jim bylo vyhrazeno přízemí, zatímco liturgické síni patro sboru. Taková řešení s divadelními sály byla realizována například v Brně-Králově Poli (1925), Olomouci (1926), Havlíčkově Brodě (1927), Pardubicích (1928), v Brně na Botanické (1929), v Praze-Vršovicích (1930), Kolíně (1932), Praze-Vinohradech (1933), v Nymburku či Brně-Židenicích (oba 1936). Provoz sborových divadel uhasínal (z politických i ekonomických příčin) ve 40. letech, jejich prostory bývaly pak často využity jako kolumbária.
Ale i tam, kde nedisponovali vlastním sálem, bujel čilý divadelní život. Téměř každá náboženská obec měla „vzdělávací a zábavný spolek“, pěstující mimo jiné ochotnické divadlo. Církev měla i své autory, z nichž k velmi populárním patřil jičínský učitel Václav Lemberk. Nenašli bychom mnoho souborů, jež ve 20. letech neuvedly jeho historickou hru Pro víru (1920). Provozovací práva k ní poskytl církvi, která divadelní činnost ve farnostech podporovala od roku 1923 i vydavatelsky Divadelní knižnicí Českého zápasu. V oblasti divadla pro děti byly oblíbené pohádkové rodinné hry, vánoční hry a pásma faráře Františka Rydvala.
Divadelní soubory v CČS zanikaly za války a pak na přelomu 40. - 50. let při státem organizované likvidaci spolkové činnosti. Internetová databáze českého amatérského divadla eviduje asi stovku ochotnických spolků působících od 20. let v CČS, a toto číslo jistě není konečné. Pozoruhodné téma našich církevních a kulturních dějin tak stále čeká na své systematické zpracování.
Marcel Sladkowski
(Foto: sbor v Brně-Králově Poli s divadlem Barka)
Český zápas 37/2024 z 15. 9. 2024
Související
O divadelním spolku „Československá beseda“ v Nuslích v letech 1927 - 1953
