Nedávno jsem zavítala do malé knihovny jedné velké církve. Bylo to z pouhé zvědavosti. Knihovník se mě ochotně ujal a ptal se, co bych chtěla. Chvíli váhám. – Třeba něco o kontemplaci. – Udivený pohled. – O mlčenlivé modlitbě, rychle dodávám, abych to přiblížila. – O mlčení? O tom se snad ani nedá psát! – V duchu uznávám, že je to názor celkem logický. Ale přece… Po kratším vyjasňování jsme se nakonec shodli, že není nad praxi, totiž pravidelnou modlitbu a účast na duchovních cvičeních. Našli jsme společnou řeč, přestože teologické zázemí každého z nás je odlišné.
V minulosti byly exercicie, křesťanská duchovní cvičení, praktikovány výhradně v klášterech. Teprve během 20. století můžeme pozorovat rostoucí potřebu prohloubení duchovního života.