(ČZ 1/2026) Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydal svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.
„Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní Ho nepřijali.“ To není příběh „těch druhých“, to je diagnóza nás všech. A upřímně – církev se v tom ocitá až bolestně přesně. Jsme schopni mluvit o Kristově světle brilantně, ale když se dotkne našich slepých míst, býváme první, kdo přivírá oči. Církev se někdy bojí světla víc než okolní svět – protože má víc co chránit: tradici, struktury, vlastní obraz.
Žijeme z evangelia, které nám říká, že Slovo se stalo tělem, ale často jednáme, jako by se Slovo stalo institucí. Jako by se Kristus vtělil do našich zvyklostí, jednacích řádů a veřejných prohlášení. Ale Jan říká: „Spatřili jsme jeho slávu.“ Slávu, která nešla z našich systémů, ale z Ježíšova života mezi obyčejnými lidmi, kteří k životu na našem světě neměli dobré startovní podmínky. Když Bůh přichází, nepřichází primárně do našich rad a komisí – přichází tam, kde člověk už nemá sílu předstírat.
A právě tady je ostrá, ale osvobozující pravda: Kristus často míjí církevní sebejistotu, ale nikdy nemine člověka, který je na dně. Tam, kde jsme zoufalí, prázdní nebo prostě jen upřímní, tam je místo, kde se Boží světlo zabydluje nejrychleji. Církev někdy doufá, že světlo přijde do jejích plánů – ale Jan říká, že světlo přichází do temnoty. A temnota nemá být hledaná romantika, ale pravdivé pojmenování našich selhání, ran, únavy a prázdnoty.
„Těm, kteří Ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ To je síla, která obchází hierarchie. Nepotřebujete být znalci biblických jazyků, nemusíte mít roky v církevních funkcích. Boží dětství není odměna za věrnost systému. Je dar pro ty, kdo se přestali bát přiznat, že světlo potřebují. Obyčejní lidé často přijmou Krista dřív než ti, kteří si myslí, že mají víc co ztratit.
A pak: „A Slovo se stalo tělem.“ To je útok na naše pýchy. Bůh se nevtělil do našich představ o do-konalosti, ale do reality, která byla hrubá, zranitelná, nevábná. Možná proto se církev někdy světlu brání – protože nás vrací z výšin do kontaktu s prachem, zbořenými vztahy, skutečnou bídou světa. A přece právě tam se rodí sláva plná milosti a pravdy. Ne tam, kde jsme úspěšní, ale tam, kde jsme pravdiví.
Kristus nepřišel posvětit naše jistoty. Přišel je rozbít, aby se k obyčejným lidem dostala naděje, která nevyplývá z výkonu, ale z Boží blízkosti. Církev bude žasnout teprve tehdy, když se přestane považovat za majitelku světla a začne se znovu učit být jeho příjemcem. A obyčejný člověk?
Ten může být Božím dítětem hned – stačí otevřít oči, nic víc.
Pane Ježíši Kriste, rozbij v nás vše, co brání tvému světlu proniknout.
Dej, ať naše církev znovu zatouží po pravdě a po milosti, ne po vlastní sebedůležitosti.
A prosím, buď blízko všem obyčejným lidem, kteří tvé světlo hledají bez velkých slov. Amen.
Kateřina Hamr,
dobrovolná duchovní ve vazební věznici Praha – Pankrác, externí kazatelka při NO CČSH Praha 2 - Nové Město.
Český zápas č. 1/2026 z 4. 1. 2026
Obrázek: Leonardo da Vinci (1452–1519): Svatý Jan Křtitel (mezi 1513-1516), Musée du Louvre,Wikimedia Commons (public domain).
