Příroda upadá do spánku – a my do ruchu příprav, úklidů, nákupů, firemních večírků atd.
Příroda se choulí ve sněhu, prohání se jí vítr a mráz, – ale my lneme k teplu, barvám a vůním; Venku přibývá tmy na úkor dnů – ale my se chystáme na svátky světla, na Vánoce; rozsvěcíme postupně svíčky na adventním věnci. Světlo má mnoho podob. Jeden z mých kolegů říká, že za jedno z nejdůležitějších má světlo lidských duší, které se odráží v tvářích, myšlenkách, slovech a jednání. Bylo by určitě dobré a krásné, aby i tohoto světla v nás během adventu přibývalo. Abychom sami v sobě napodobili tohle světelné klíčení.
Co tomu překáží? Zdaleka ne jen dění ve světě. Leccos v naší hlavě – podle toho, čemu přisuzujeme přílišný význam a důležitost. Možná najdeme překážky i ve svých vztazích. Možná světlu v nás překáží podrážděnost, neklid, zaujatost, zloba, neochota odpustit... A přitom snad všichni toužíme být zachumláni v teple přátelství, v lásce, v radosti...
Nechme se profouknout a osvěžit Božím Duchem, který jako vichr proklestí, co je v nás uschlého, odumřelého, nemohoucího. Oprosťme se od toho, nechme to od sebe odpadnout. Vpusťme naopak do svých duší a myslí teplo vzájemnosti a zájmu o druhého. To naše vnitřní rozsvěcování dá práci. Pokud chceme svítit, musíme vyhledávat světlo a vědomě odmítat tmu.
Velký duch indického národa Gándhí to řekl stručně: Musíš sám být změnou, kterou chceš vidět okolo.
Světlo vánoc přišlo v narozeném Ježíši. Ve znovu přicházejícím Kristu. Právě on dokáže naši záři znásobit neopakovatelnou silou. Dej Bůh, ať s postupujícím adventním časem i my přibýváme ve své záři radosti a lásky.
Jana Wienerová
Foto Člověk a víra; Ivana Buzková
