V loňském roce jsme v Českém zá­pase uveřejnili příspěvek, který kvitoval uspořádání konference o ka­tegoriální pastoraci s názvem Spo­lečně, kde se sešli zástupci z řad policejních, vězeňských, vojenských i nemocničních kaplanů. Také na půdě naší církve bylo ke konci roku uskutečněno setkání těch, kteří se kaplanské službě profesionálně vě­nují: Jak hodnotíte toto setkání, bylo stejně přínosné?

Setkání kaplanů naší církve v Praze jsem se nemohl zúčastnit kvůli neodkladným služebním povinnostem ve své diecézi, ale považuji takové vzájemné sdílení napříč oblastmi strukturální pastorace ve vězeň­ství, armádě, zdravotnictví či jinde, za velmi důležité. Ostatně, v sesterských cír­kvích, které ke kaplanské službě vysílají své pracovníky, jsou taková setkání už delší čas běžnou záležitostí. Nejde jen o předávání pastoračních a jiných zkuše­ností nebo o vzájemnou podporu, ale čeká nás také hledání odpovědí na řadu otázek – ohledně kvalifikace a pověření kaplanů, podpory kaplanské služby ze strany cír­kve, jejího ekonomického zajištění, po­měru služby kaplana ke službě faráře v náboženské obci, a dalších. Jsem vděčný, že se setkání uskutečnilo, a těším se na příští, kterého se snad už budu moci zúčastnit.

Sám jste aktivní ve Vězeňské du­chovní službě, stal jste se kaplanem ve Valdicích. Jaké byly hlavní pohnutky ke vstupu do této velice náročné služby?

Očekávaná odpověď by mohla být, že jsem uslyšel povolání k této službě a cír­kev mne k ní vyslala. Ano, to je pravda, ale když o tom přemýšlím více, uvědo­muji si, že chci také předávat to, co jsem sám zažil. Zakusil jsem v mládí bezvý­hradné přijetí v době, kdy by bylo na místě spíše „zavržení“, kdy jsem nikam nepatřil a nikde se necítil doma, a dělal si tak tro­chu, co jsem chtěl. Farář, s kterým jsem se díky Bohu potkal, si mě získal tím, že mě neodsoudil, nekádroval, dal mi najevo, že jsem vítán, ať už přicházím s čímkoliv, a pomohl mi. Snažím se za zdmi krimi­nálu obdobně jednat s těmi, kteří by na faru nikdy nezaklepali, a dát jim poznat, že i přes jejich často děsivou životní cestu plnou zla, tu stále zůstává kdosi, kdo je ne­zavrhne, je ochoten s nimi začínat znovu a korigovat jejich životní strategii, pro­mluvit do ní, budou-li o to stát. Cesta ke Kristu a k víře ve věznici je obtížná, ne však nemožná. Mnohdy se musím prostě spokojit s tím, že jsem jen do­časným průvodcem k nale­zení ztracené lidskosti, věřím ale, že Ježíš zachraňuje hříšné a „nalomenou třtinu nedo­lomí“ a má moc člověka při­vést k pokání a nasměrovat k dobrému. A protože jsem už několika takových zázraků byl za katrem svědkem a dotyční se už osvědčili i na svobodě, dává mi to velkou naději a pocit smysluplnosti pro mou práci.

Jak funguje spolupráce církví ve Val­dicích?

Řekl bych, že skvěle. V kaplanské službě se střídám s kolegy z Římskokatolické cír­kve a Církve adventistů sedmého dne, vzájemně si pomáháme, předáváme infor­mace, podporujeme se. Konáme pravi­delně ekumenické bohoslužby, setkáváme se na poradách a odborných seminářích. Věznici navštěvují také dobrovolníci z řad Svědků Jehovových a Pravoslavné církve, koordinaci jejich služby mám na starosti, a velmi si vážím jejich odhodlání a nasa­zení.

Každá kaplanská služba má svá spe­cifika: Jak byste je definoval a v čem spatřujete ta Vaše?

Vězeňská kaplanská služba má oproti jiným oblastem kategoriální pastorace celou řadu specifik, která ovlivňují její průběh. Ta dvě hlavní, která zmíním, vy­plývají ze samotného prostředí věznice. První souvisí s kumulací psychosociálně problematických jedinců v izolovaném prostoru s omezeným potenciálem odfil­trování tenze, a takový fakt klade na kap­lana nároky na jeho psychickou zralost, schopnost empatie, a na dobrou znalost vazeb uvnitř kriminální subkultury. Jde o prostředí se svými vlastními zákony, které určuje neformální vězeňská hierar­chie. Vstupujeme s klienty do vztahů, jež jsou často z jejich strany skrytě manipu­lativní, jejich chování bývá účelové, řada odsouzených trpí poruchami osobnosti a socializace. Výkon trestu je sám o sobě velkým stresorem a může zmíněné poru­chy ještě prohloubit. Uspokojování psychických a fyzi­ologických potřeb je také značně omezeno, a to vede člo­věka ke stavům rezignace či agrese. A druhé specifikum – čeho společně s odsouzeným ve výkonu trestu dosáhneme, můžeme jen omezeně „ověřit“. Zda je u dotyčného zájem za­členit se po propuštění z vězení do normálního života oprav­dový, ukáže až čas na svobodě. Proto je součástí naší kaplanské služby i tzv. postpenitenciární péče. Snažíme se udržet vězně motivované nejen v trestu, ale i po jejich propuštění, s mnohými udržujeme pravidelný kontakt, a někteří naleznou svůj domov také v církvi nebo v některé pomáhající komunitě. Právě o uplynulých Vánocích jsem nějaký čas strávil s jedním z bývalých odsouzených, propuštěným před dvěma lety, a děkuji Bohu, že v jeho případě se vše zatím vyvíjí tak, jak by mělo.

Je nějaká otázka, kterou byste rád položil svým kolegům v nemocniční, policejní či vojenské službě?

Kaplani slouží v zavedených fungujících kolektivech převážně nevěřících lidí. Ač z povahy své role bývají solitéry, musí také najít své místo v týmu. Zajímalo by mě, jak bývá služba mých kolegů kaplanů přijímána, jaké potíže museli překonat, zda se potýkají s nějakými předsudky, anebo čím byli naopak příjemně překva­peni ve vztazích ke svým spolupracovní­kům – lékařům, sestrám, velitelům, řadovým vojákům atd. Ať už ale budou je­jich odpovědi znít jakkoli, chtěl bych jim všem popřát do jejich náročné služby, která přesahuje hranice církví, aby v ní stále nalézali smysl, aby měli sílu sloužit všem, kdo je požádají o pomoc, a aby na­lézali posilu nejen v Bohu, ale i v podpoře lidí, kterým leží na srdci naděje, kterou Kristus přinesl člověku.

Děkujeme Vám za rozhovor.

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše