V loňském roce jsme v Českém zápase uveřejnili příspěvek, který kvitoval uspořádání konference o kategoriální pastoraci s názvem Společně, kde se sešli zástupci z řad policejních, vězeňských, vojenských i nemocničních kaplanů. Také na půdě naší církve bylo ke konci roku uskutečněno setkání těch, kteří se kaplanské službě profesionálně věnují: Jak hodnotíte toto setkání, bylo stejně přínosné?
Setkání kaplanů naší církve v Praze jsem se nemohl zúčastnit kvůli neodkladným služebním povinnostem ve své diecézi, ale považuji takové vzájemné sdílení napříč oblastmi strukturální pastorace ve vězeňství, armádě, zdravotnictví či jinde, za velmi důležité. Ostatně, v sesterských církvích, které ke kaplanské službě vysílají své pracovníky, jsou taková setkání už delší čas běžnou záležitostí. Nejde jen o předávání pastoračních a jiných zkušeností nebo o vzájemnou podporu, ale čeká nás také hledání odpovědí na řadu otázek – ohledně kvalifikace a pověření kaplanů, podpory kaplanské služby ze strany církve, jejího ekonomického zajištění, poměru služby kaplana ke službě faráře v náboženské obci, a dalších. Jsem vděčný, že se setkání uskutečnilo, a těším se na příští, kterého se snad už budu moci zúčastnit.
Sám jste aktivní ve Vězeňské duchovní službě, stal jste se kaplanem ve Valdicích. Jaké byly hlavní pohnutky ke vstupu do této velice náročné služby?
Očekávaná odpověď by mohla být, že jsem uslyšel povolání k této službě a církev mne k ní vyslala. Ano, to je pravda, ale když o tom přemýšlím více, uvědomuji si, že chci také předávat to, co jsem sám zažil. Zakusil jsem v mládí bezvýhradné přijetí v době, kdy by bylo na místě spíše „zavržení“, kdy jsem nikam nepatřil a nikde se necítil doma, a dělal si tak trochu, co jsem chtěl. Farář, s kterým jsem se díky Bohu potkal, si mě získal tím, že mě neodsoudil, nekádroval, dal mi najevo, že jsem vítán, ať už přicházím s čímkoliv, a pomohl mi. Snažím se za zdmi kriminálu obdobně jednat s těmi, kteří by na faru nikdy nezaklepali, a dát jim poznat, že i přes jejich často děsivou životní cestu plnou zla, tu stále zůstává kdosi, kdo je nezavrhne, je ochoten s nimi začínat znovu a korigovat jejich životní strategii, promluvit do ní, budou-li o to stát. Cesta ke Kristu a k víře ve věznici je obtížná, ne však nemožná. Mnohdy se musím prostě spokojit s tím, že jsem jen dočasným průvodcem k nalezení ztracené lidskosti, věřím ale, že Ježíš zachraňuje hříšné a „nalomenou třtinu nedolomí“ a má moc člověka přivést k pokání a nasměrovat k dobrému. A protože jsem už několika takových zázraků byl za katrem svědkem a dotyční se už osvědčili i na svobodě, dává mi to velkou naději a pocit smysluplnosti pro mou práci.
Jak funguje spolupráce církví ve Valdicích?
Řekl bych, že skvěle. V kaplanské službě se střídám s kolegy z Římskokatolické církve a Církve adventistů sedmého dne, vzájemně si pomáháme, předáváme informace, podporujeme se. Konáme pravidelně ekumenické bohoslužby, setkáváme se na poradách a odborných seminářích. Věznici navštěvují také dobrovolníci z řad Svědků Jehovových a Pravoslavné církve, koordinaci jejich služby mám na starosti, a velmi si vážím jejich odhodlání a nasazení.
Každá kaplanská služba má svá specifika: Jak byste je definoval a v čem spatřujete ta Vaše?
Vězeňská kaplanská služba má oproti jiným oblastem kategoriální pastorace celou řadu specifik, která ovlivňují její průběh. Ta dvě hlavní, která zmíním, vyplývají ze samotného prostředí věznice. První souvisí s kumulací psychosociálně problematických jedinců v izolovaném prostoru s omezeným potenciálem odfiltrování tenze, a takový fakt klade na kaplana nároky na jeho psychickou zralost, schopnost empatie, a na dobrou znalost vazeb uvnitř kriminální subkultury. Jde o prostředí se svými vlastními zákony, které určuje neformální vězeňská hierarchie. Vstupujeme s klienty do vztahů, jež jsou často z jejich strany skrytě manipulativní, jejich chování bývá účelové, řada odsouzených trpí poruchami osobnosti a socializace. Výkon trestu je sám o sobě velkým stresorem a může zmíněné poruchy ještě prohloubit. Uspokojování psychických a fyziologických potřeb je také značně omezeno, a to vede člověka ke stavům rezignace či agrese. A druhé specifikum – čeho společně s odsouzeným ve výkonu trestu dosáhneme, můžeme jen omezeně „ověřit“. Zda je u dotyčného zájem začlenit se po propuštění z vězení do normálního života opravdový, ukáže až čas na svobodě. Proto je součástí naší kaplanské služby i tzv. postpenitenciární péče. Snažíme se udržet vězně motivované nejen v trestu, ale i po jejich propuštění, s mnohými udržujeme pravidelný kontakt, a někteří naleznou svůj domov také v církvi nebo v některé pomáhající komunitě. Právě o uplynulých Vánocích jsem nějaký čas strávil s jedním z bývalých odsouzených, propuštěným před dvěma lety, a děkuji Bohu, že v jeho případě se vše zatím vyvíjí tak, jak by mělo.
Je nějaká otázka, kterou byste rád položil svým kolegům v nemocniční, policejní či vojenské službě?
Kaplani slouží v zavedených fungujících kolektivech převážně nevěřících lidí. Ač z povahy své role bývají solitéry, musí také najít své místo v týmu. Zajímalo by mě, jak bývá služba mých kolegů kaplanů přijímána, jaké potíže museli překonat, zda se potýkají s nějakými předsudky, anebo čím byli naopak příjemně překvapeni ve vztazích ke svým spolupracovníkům – lékařům, sestrám, velitelům, řadovým vojákům atd. Ať už ale budou jejich odpovědi znít jakkoli, chtěl bych jim všem popřát do jejich náročné služby, která přesahuje hranice církví, aby v ní stále nalézali smysl, aby měli sílu sloužit všem, kdo je požádají o pomoc, a aby nalézali posilu nejen v Bohu, ale i v podpoře lidí, kterým leží na srdci naděje, kterou Kristus přinesl člověku.
Děkujeme Vám za rozhovor.
