(ČZ 26/26) O hledání domova, víry, smyslu služby druhým i o tom, proč se z Hrušky stal Wolf, jsme si povídali s bratrem Thomasem Brianem Wolfem.
Narodil se v Los Angeles, žil v Beverly Hills i v Karibiku. Studoval psychoterapii, čínskou medicínu, věnoval se bojovým uměním, ale i šamanským cestám a hledal dlouho i cestu vlastní. Dnes působí jednačtyřicetiletý Thomas jako pastorační asistent v náboženské obci Neveklov a na odboru ekumeny a vnějších vztahů v úřadu ústřední rady Církve československé husitské.
Někdy máme zajímavé příběhy doslova na dosah ruky a ani o tom nevíme. S bratrem Thomasem se potkáváme na ústředí naší církve. Znali jsme se, zdravili se, občas spolu prohodili pár slov. Nyní se před námi začal odvíjet příběh, který nás překvapil svou pestrostí i nečekanými zvraty.
MEZI AMERIKOU A ČESKEM
Narodil ses v Los Angeles, ale už dlouho žiješ v Čechách. Máš tedy české i americké kořeny, obě kultury tě formovaly. Říkal jsi, že tady máš babičku a dědu?
Ano, už jako malý kluk jsem je o prázdninách navštěvoval. Jezdili jsme na chalupu v jižních Čechách, do přírody. Nasál jsem trochu z té české kultury, prostředí a zase letěl zpátky. Pokud jde o rodiče, táta je ze Slovenska, máma je z Čech. V osmdesátých letech emigrovali do Spojených států, kde jsem se narodil.
A jak to bylo s češtinou, také jsi ji postupně vstřebával?
No, trochu jsem uměl už jako malý, jako koupit si něco k jídlu, ale na hlubší konverzaci jsem si dlouho netroufal. Dlouho jsem nechápal takové ty různé hlášky, ani český smysl pro humor. Ale za těch patnáct let, co jsem tu natrvalo, se to hodně zlepšilo, teď se mohu bavit o politice, o čemkoliv.
To je pravda, tvá čeština je výborná. Ale zpět k tvým kořenům, chtěli jsme se zeptat na důvod rozhodnutí zůstat tady.
Ty důvody byly vlastně hned tři. Jeden byl, že jsem v Americe vlastně nikdy nezažil pocit skutečného domova. Rodiče se poměrně brzy rozvedli a za těch pár let jsme se několikrát stěhovali. A jinou rodinu jsem tam neměl.
Dalším důvodem byla politická situace v Americe. V té době jsem totiž začal ztrácet důvěru v americký politický systém. Události kolem prezidentských voleb v roce 2000 ve mně vyvolaly pocit, že realita je jiná, než jak byla veřejnosti prezentována. Že šlo o typický příklad korupce. Pro mnoho lidí z mé generace to bylo vystřízlivění.
KDYŽ SPLNĚNÝ SEN NESTAČÍ
A ten třetí, nejdůležitější důvod svého odchodu bych shrnul asi takto: V době, kdy zrálo mé rozhodnutí, jsem dělal osobního trenéra ve fitness centru. Bylo to jedno z nejlepších, chodili tam lidé jako bodyguardi zpěvačky Britney Spears…
Pracoval jsem dvanáct hodin denně, byl jsem vytížený na sto procent. Vydělával jsem slušné peníze, bydlel v Beverly Hills v luxusním domě s přítelkyní a přáteli. Jednoho dne se stalo, že jsem přišel domů a našel lístek, který přítelkyně zapomněla na stole, kde stálo: Thomas. A pod ním dvě kolonky, pro a proti. V kolonce pro jsem četl: loajální, pracovitý... a v kolonce proti stály úplně banální věci jako: nelíbí se mi, jak se směje, a tak dále. Nepohodli jsme se a já si v podstatě uvědomil, že se dřu pro nějaký materiální vrchol, kterého chci dosáhnout, ale jsem vlastně nešťastný. A právě tehdy mi zavolal kamarád z vysoké školy s nabídkou spolupráce pro firmu Google. Ta práce mohla být vykonávána on-line a my se rozhodli přestěhovat do Portorika v Karibiku. Takže jsem prodal všechny své věci, koupil jednosměrnou letenku, desktop a odletěl do Karibiku. Tam jsme se usídlili v domě asi 200 metrů od nádherné pláže, na jednom z nejlepších míst pro surfování na světě, kde „manga padala ze stromu“...
Život, který mnozí považují za sen, jsi opět opustil, aby ses nakonec přestěhoval do Čech. Co rozhodlo?
No právě, ono to má taky svůj konec, i ten zdánlivý ráj na zemi. Proč zdánlivý? Tím, že je Portoriko dobytou španělskou kolonií Ameriky, lidem chybělo vědomí vlastní identity a byli dost povrchní. Ale i třeba nepraktičtí, představte si ostrov 200 x 400 kilometrů, kde se objevují hurikány, a nikdo neumí plavat! A za ty dva roky jsem tam nepotkal nikoho, s kým bych se mohl vůbec bavit, třeba tak jako teď s vámi. O filosofii, víře...
Takže na jednu stranu krásná příroda, teplé moře, surfování, ráj, a na straně druhé – nemáš s kým ten ráj sdílet. Kdysi mě oslovil film s názvem Into the Wild, Do divočiny, o chlapci, v jehož příběhu jsem se trochu našel. Kluk, který vyjde „z vejšky“, začne cestovat a skončí na Aljašce, nakonec tam i zemře a než se tak stane, vyryje do stěny nápis: Happiness is only real when it is shared (Štěstí je skutečné, jen když je s někým sdílíš). Jinými slovy, když sám zažíváš ráj, první věc, co si ještě přeješ, je s láskou to s někým sdílet. Takže v tu chvíli jsem se rozhodl, že moje etapa zde už taky končí.
DOMOV NENÍ MÍSTO NA MAPĚ
A přiletěl jsem do Čech, přičemž mezitím se sem přestěhovala i moje maminka.
– A měl jsi pocit, že jsi konečně našel domov?
No, paradoxně ne. Zjistil jsem, že ani tady to není úplně ono, že jméno, genetika, ani kultura prostě domov netvoří. Domov je pro mě, co mám teď, moji blízcí, vztahy s nimi. A děti samozřejmě. Asi bych se dokázal zas kdykoli přestěhovat, když budu mít s sebou ženu a svoje děti. Ale zároveň ty jsou teď i důvodem, proč už nikam necestuji. Nenechal bych je samotné.
SNY A HLEDÁNÍ
Tak jsme se dostali k tvojí ženě, která je pastorační asistentkou ve sboru v Neveklově tak jako ty, a dostáváme se konečně i k naší církvi.
Já bych zase začal trochu obšírněji, svým, řekněme, duchovním vývojem. Když mi bylo asi 12 let, začal jsem prožívat noční můry. Probudil jsem se s hrůzou, rychle jsem dýchal. Jednou mě ta ataka tak paralyzovala, že jsem se ocitl až v nemocnici. Tenkrát začínal internet a já jsem tam našel tzv. zelenou magii, šamanské cesty. Už si tu techniku přesně nepamatuji, ale vím, že jsem ve spaní vstoupil vědomě do svého snu. Byl jsem v lese, došel jsem k jezírku, kde jsem viděl svůj odraz. A uviděl jsem tvář vlka. A když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem celou smečku vlků. A já se k nim připojil, běhal jsem s nimi. Poprvé jsem se cítil krásně svobodně, radostně. Už jsem se nebál jít spát, ale těšil jsem se. Později jsem ty techniky ještě rozšířil o šamanské bubny a meditace. Důležité je také stanovení záměru.
SEN O BOHU STVOŘITELI
Mimochodem, v jednom snu, už tady v Čechách, jsem zatoužil se setkat se Stvořitelem. Obestřelo mě bílé světlo a cítil jsem obrovskou lásku. Takovou, jakou dnes cítím ke svým dětem. Řekl jsem: Děkuji, Bože, že existuješ. Jak se ti mohu odvděčit? A odpověď zněla: „Vrať se a pomáhej lidem. Zapoj své dary a pomáhej jim, aby ke mně došli.“ Probudil jsem se do velice zvláštního euforického stavu, měl jsem spoustu energie, lidi si všímali, že se mnou něco je...
NO TAK SE PŘIHLAŠ
Dva měsíce nato jsem potkal svou ženu Kristýnu – která už svým jménem nese Kristovo jméno. V tu dobu byla katolička, ale studovala na naší Husitské teologické fakultě a občas mě zvala na studentské bohoslužby. Jednou jsme takhle byli ve sboru v Praze na Vinohradech, kde kázal Filip Sedlák a byl tam i biskup David Tonzar. Už ani nevím, co tam přesně zaznělo, ale věděl jsem, že v tomto společenství se cítím dobře, že jsem doma. Že tady nejde o žádná dogmata – toho jsem se obával, když jsem přemýšlel o katolické církvi – a že to může být naopak úplně „normální“, lidové. A představte si, biskup se mě tehdy zeptal, jestli bych nechtěl být farářem. Byl jsem v šoku, on se mě zeptal, jestli mám rád lidi a jestli chci sloužit. To jsem musel přitakat a on jen řekl: „No tak se přihlaš.“ A za týden jsem se přihlásil na HITS, po splnění studentských povinností prvního roku jsem se stal pastoračním asistentem a vyměnil tak některé dosavadní činnosti za ty církevní. A zároveň tak vyřešil bydlení.
A tak jste se s manželkou octli v Neveklově...
Ano a ještě předtím mě Hanka Tonzarová, moje vyučující na HITSu, upozornila na možnost práce na ekumenickém odboru tady v úřadu.
LIMITY PSYCHOTERAPIE I ČÍNSKÉ MEDICÍNY
Ale ty jsi byl ještě mezitím také v Číně, že?
Ano, vždycky jsem měl touhu nějak sloužit lidem, ale nevěděl jsem jak. Ať už to bylo to fyzické trenérství nebo jiné cesty, jako třeba čínská medicína, kterou jsem studoval. Vše to ale má své hranice, stejně jako akupunktura, hodně je to o placebo efektu, o tvé víře. Není to zázrak. V každém případě mi pomohla k cestě za holistickým celostním přístupem, člověka vnímám jako celek.
S tím souvisí i psychoterapie, kterou jsi také studoval.
Ano, u Ivana Ulehla. Ale i tady jsem objevil limity. I když umíš psychoterapii – která je v podstatě o umění naslouchat a dovedení klienta k tomu, aby si sám uvědomil, v čem tkví jeho problém – i když umíš lidi trénovat, i když jim poradíš, jak všechno dělat správně, děláš pro ně maximum, pokud to sami nepřijmou, neřídí se tím, opravdu nechtějí své návyky změnit, je to marné.
To znamená, že už jsi s psychoterapií skončil?
Úplně ne, využívám ji třeba při pastoračních návštěvách, využívám techniky, které nabízí. Tak jako u jiných technik, beru si to funkční, co mi dává smysl, a pouštím to, co již funkční není. Pomáhám dnes jen, když mě Bůh pošle nebo mě dotyčný osloví, nedávám nevyžádané rady.
HUS A ŽIŽKA
KAMÍNKEM DO MOZAIKY
A ještě mě napadá jeden moment, který hrál určitou roli v mé „husitské mozaice“. V době covidu jsme byli se ženou na chatě, byla zima, nebyl tam internet, jen pár televizních kanálů. A zrovna dávali Vávrovu husitskou trilogii. Tak to byl pro mě neuvěřitelně silný moment. Tedy ta Husova oběť. Zápas o pravdu. A Žižka jako bojovník, to mi také bylo blízké, sám dělám bojová umění, rytířské souboje. A opět, mám to propojeno s duchovním světem. Před zápasy se modlím – a nikdy se mi nic nestalo, Bůh mě chrání.
PROČ POTŘEBUJEME EKUMENU
Popsal jsi svou cestu k víře, i do naší církve, ve které jsi zakotvil. Nyní pracuješ na ekumenickém odboru, jak se sám cítíš v kontaktu s jinými církvemi, v jejich společenství?
Asi bych se nemohl stát katolíkem, ale mám blízko k evangelíkům a Církvi bratrské, kde cítím lidovost, pospolitost, rodinu. V Neveklově v jejich modlitebně nezpíváme žádné smutné táhlé staré písně, ale texty, které každý chápe, každý se zapojí a cítí z nich radost. I kázání je pochopitelné, lidi se sejdou i po bohoslužbě. A musím říct, že v jistém smyslu obdivuji i pravoslaví. To, jak prožívají liturgii. My využíváme běžně hlavně levou hemisféru, tu „racionální“. Oni jsou v té pravé. Víc to žijí. Ti ostatní to umí lépe vysvětlit, obhájit...
AI A DEZINFORMACE
Když vidím, co se děje ve světě, vnímám, jak je rozděleno i vnímání reality, a přitom je na čase, aby se to propojilo, aby se strany přijaly. A navíc dnes ty dezinformace. Internet urychlil přenos informací, i více znehodnotil. Dříve by sis musel přečíst několik článků a vytvořit si na věc vlastní názor. Dnes ti AI během dvou vteřin vyhodí shrnutí, ale bere to z různých zdrojů a ty nevíš, jestli jsou seriózní, pravdivé. Chce ti vyhovět za každou cenu, nepřipustí, že něco „neví“. Jen pro ilustraci, už před časem, když ještě nebyla AI, dělali průzkum, kolik křesťanských skupin na facebooku je uměle vytvořených, řídí je roboti. Tipněte si.
Sedmdesát? Padesát?
Devadesát! Devět z deseti skupin je uměle vytvořených, aby šířily dezinformace...
– – –
Dodatek: Proč Wolf
Bratr Thomas se původně jmenoval Hruška. Později přijal příjmení Wolf. Vlk se objevuje v jeho životním příběhu opakovaně a symbolizuje pro něj svobodu, sílu...
S Thomasem Brianem Wolfem rozmlouvala Klára Matoušová a Mirko Radušević,
Foto: Archiv autora
Český zápas č. 26 z 28. 6. 2026
